Dávný přítel mi po letech osamění vrátil do života lásku

Když mi bylo asi pětadvacet let, nevěděla jsem nic o lásce, o vztazích a o tom, jak to v nich chodí. Byla jsem už docela dlouho sama. Kamarádky měly vztahy, většinou dlouhodobé a já stále nemohla najít toho pravého.

Toužila jsem po mužské náruči, chtěla jsem cítit, že mě má někdo rád a že by byl ochotný se za mě postavit a klidně i bít. Zkrátka jsem chtěla milovat a být milována. A pak přišel Daniel a všechno se mělo změnit.

Byl pohledný, urostlý, s milýma klukovskýma očima, a především měl schopnost ženu takzvaně ukecat. Byl o deset let starší, velmi toužil po rodině, která by mu částečně vynahradila prázdnotu, kterou v sobě cítil kvůli původní nefunkční rodině z dob dětství. Při zpětném pohledu vím, že už tenkrát tam byly nenápadné signály, které jsem neměla přehlížet. Ale říkejte to holce, která je šťastná, že je konečně také ve vztahu.

Nebyla jsem si jistá, jestli ho miluji, ale věděla jsem, že s ním chci být. On je přesně takový muž, jakého jsem si přála, a láska na sebe nenechá určitě dlouho čekat. Netrvalo dlouho a otěhotněla jsem, což bylo asi po deseti měsících od seznámení. Hned jsem se k němu nastěhovala, vzali jsme se a žili jsme dál jako spokojený pár. To ale bylo jen navenek, vnitřně jsem se cítila čím dál víc osamělá.

Daniel byl hodný, ale také byl citově spíše chladný a celé to vygradovalo, když se nám narodila dcera. Najednou jsem měla pocit, že snad ani neexistuji. Jako bych splnila svou mateřskou povinnost, on měl konečně dítě, které si tolik přál a já jsem byla přesunuta na vedlejší kolej. Všude jsem slyšela, jak se muži cítí po porodu odstrčeni a nikdy mě nenapadlo, že se tak může cítit žena. Na tuto situaci jsem nebyla připravena.

Postupně jsme fungovali už jen jako rodiče malého dítěte, ale zamilovaným párem už jsme nebyli ani zdaleka. A já jsem cítila velkou vnitřní prázdnotu. O dceru jsem se ukázkově starala, byla jsem vzorná maminka a snažila jsem se být i co nejlepší manželka. Doma bylo vždy uklizeno, navařeno, já jsem byla nalíčená, krásná, ale vnitřně úplně prázdná.

A tak se jednoho dne stalo, že mě moje kamarádka pozvala na skleničku vína do našeho oblíbeného baru, kam jsme chodívaly ještě před dětmi. Ten večer dýchal svobodou, protože jsem asi po dvou letech od narození dcery byla večer sama venku.

Hned jak jsem vešla do baru, všimla jsem si známého, kterého jsem už roky neviděla. Jeho obličej se rozzářil úsměvem a hned, jak mě spatřil, vstal od stolu, aby mě objal. Byla jsem překvapená z takto milé reakce a slíbili jsme si, že v průběhu večera se ještě potkáme, abychom si popovídali. Když potom kamarádka odešla domů, s Jirkou jsme si k sobě přisedli. Povídali jsme si jako nejlepší kamarádi.

Byla jsem velmi ráda, že po dlouhé době nemluvím o dětech a můžu se zase cítit jako ta mladá zajímavá holka, kterou jsem kdysi bývala. Jirka nebyl zatížený místními poměry, nevěděl nic o starostech běžného života mladé maminky, měl hlavu v oblacích a to bylo to, co moje duše zrovna potřebovala. Vyprávěl mi, že žil uplynulých 8 let na Bali, kde surfoval, dělal průvodce turistům a drobně podnikal.

Jak večer plynul, dívali jsme se do očí čím dál víc, letmé doteky už se nedaly přehlížet, a když jsem potom řekla, že už budu muset domů, nabídl se, že mě doprovodí. Když jsme vyšli na ulici, přitáhl si mě k sobě. Pošeptal mi do ucha: „Vždycky jsem na tebe myslel, Janičko.“ A něžně mě políbil.

Ráno jsem věděla, že jsem ztracená. Poblázněná, okouzlená, s hlavou v oblacích. Všechno bylo o tolik hezčí než v předcházejících dnech. Stále jsem si plnila své denní povinnosti, ale zároveň jsem měla i svůj svět, kam jsem mohla unikat a cítila jsem se v něm tak svobodná.

Netrvalo to ani půl roku a vztah s Danielem jsem musela ukončit. Konečně jsem pochopila, co mi celou dobu chybělo. Byla to láska, něha, porozumění. Mezitím jsem se stále scházela s Jirkou a našla v něm spřízněnou duši. Od začátku jsem cítila, že jsme na sebe nějakým způsobem naladěni. Především mi ukázal, jak být zase svobodná, že můžu dělat to, co chci, a nemusím mít výčitky z toho, jaká jsem.

Dnes s odstupem let vím, že mi přišel do života právě proto, aby mi ukázal, jak být svobodná a že mi přišel vrátit sebe samu. Nebyla z toho láska, ale jsme nejlepší přátelé a spřízněné duše budeme už navždy. Ale přesto jsem lásku našla. Je to láska k sobě samé a ke svému vlastnímu životu. A ta láska partnerská, tak ta na mě teprve čeká.