V české hospodě se četly noviny a řešila politika. Její svět zachytil nejen Josef Lada, ale i Jiří Mádl
Venkovský hostinec, druhá polovina 19. století. Vzduch je těžký od dýmu z dýmek. Ze sálu zní hlasité předčítání novin. Členové čtenářsko-ochotnického spolku poslouchají zprávy z Prahy, pak si z truhly půjčují české knihy. U vedlejšího stolu se sousedé domlouvají na výpomoci při žních.
Tahle scéna nebyla výjimkou. Byla pravidlem. Hospoda tvořila páteř veřejného života – místo, kde se šířily informace, rodily se spolky a upevňovaly sousedské vztahy. Co z té tradiční atmosféry přežilo do dneška?
Informační uzel bez internetu
V 19. století plnila česká hospoda roli, kterou dnes zastávají sociální sítě, komunitní centra i kavárny dohromady. Podle výzkumů sociologa Jiřího Vinopala ze Sociologického ústavu AV ČR se v pronajatých sálech hostinců konaly schůze spolků, ležely tam noviny k veřejnému čtení a fungovala zde půjčovna knih.
Hostinec byl hlavním neformálním i formalizovaným centrem veřejného života. Kdo chtěl vědět, co se děje ve světě nebo v sousední vesnici, musel do hospody. Žádné WhatsApp skupiny, žádné online zpravodajství. Jen hlasité předčítání Národních listů a debaty u piva.
Čtyři staletí pod jednou střechou
Některé hospody přečkaly celé epochy. Hamerská krčma ve Svobodných Hamrech je jedním z takových klenotů. První zmínka o ní pochází z roku 1613 z Vejsadního listu, který udělil zemský sněm místním hamerníkům.
Dnešní roubená stavba vznikla postupnými přestavbami v letech 1717 a 1794. Důkazem je dochované záklopové prkno s malovaným nápisem a jménem Václava Zábského. Krčma sloužila hamerníkům, havířům, uhlířům i formanům cestujícím po Moravské silnici mezi Čechami a Moravou.
Místo, kde se po generace zastavovali unavení cestující. Kde se pilo, jedlo, vyprávělo. Kde se psaly dějiny obyčejných lidí.
Létající půllitry a mouchy na císaři
Hospodskou kulturu a lidovou náturu nejslavněji zachytil malíř Josef Lada. Jeho výtvarná nadsázka a humor se staly ikonickými. Obraz Hospodská rvačka ukazuje divokou vesnickou bitku – vzduchem létají půllitry, stoly se převracejí, židle padají.
Ještě slavnější jsou Ladovy ilustrace k Haškovu Švejkovi. Hostinec U Kalicha s hostinským Palivcem za výčepním pultem, štamgasty u stolů a obrazem mocnáře, na který kálely mouchy. Lada zobrazil hospodu jako živý organismus plný svérázných postaviček.
Není to idealizovaný obrázek. Je to realita s groteskou, humorem i tou divočejší stránkou hospodského života. Přesně tak, jak to bylo.
Když se Lada vrátil na plátno
Živelná atmosféra tradiční hospody inspiruje umělce dodnes. Nedávno natočil režisér Jiří Mádl pro Rodinný pivovar Bernard reklamní spot s názvem „Přijďte do hospody, jsou tam lidi.
Spot vychází přímo z Ladova obrazu Hospodská rvačka. V jediném kontinuálním záběru přenáší hospodský mumraj, zpěv, hádky i lehčí rvačku do současnosti. Zcela chybí mobilní telefony. Jen lidi, pivo a ta stará dobrá atmosféra.
„Hádky o politice, pivo, zpěv a nakonec lehčí strkanice… To k té naší hospodské nátuře prostě patřilo odjakživa. Mádl to v tom klipu vystihl přesně podle Lady,“ komentoval spot jeden z diváků na sociálních sítích.
Co zbylo z duše hospody?
Vnímání hospody jako místa setkávání přetrvává, ale moderní doba přináší posun. Podle šetření Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM SOÚ AV ČR) z roku 2024 zůstává výměna zkušeností součástí představ o české hospodě, tyto sociální funkce však mají menší váhu než před dvaceti lety.
Sociolog PhDr. Jiří Vinopal, Ph.D., z Katedry sociologie FF UK a SOÚ AV ČR to shrnuje: „Tradiční česká hospoda byla historicky klíčovým místem pro vytváření komunitních vazeb a neformální socializaci.“
„Ačkoliv se materiální stránka hospod – čistota či nabídka služeb – za poslední dekády výrazně zlepšila, její původní společenská role a neformální soudržnost postupně slábne a lidé již hospodu nevnímají jako jediné centrum veřejného života,“ dodává odborník.
Hospody jsou čistší, modernější, nabízejí lepší servis. Ale ta stará duše – informační uzel, místo setkávání celé vesnice, centrum komunitního života – pomalu mizí. Zůstalo pivo, zpěv a občas i ta lehčí rvačka. Ale už to není to samé.