Jak vypadal zevnitř šumperák, vysmívaný dům socialismu: Chytrá dispozice skýtala nadčasové pohodlí
Šumperák, oficiálně rodinný dům typu V, navrhl projektant Josef Vaněk v roce 1966. Jeho projekt se rychle rozšířil po celém Československu a podle odhadů vzniklo těchto staveb několik tisíc. Velkou předností byla poměrně jednoduchá konstrukce a také neobvyklé rozdělení domu na dvě zcela odlišné části. Dole se pracovalo, skladovalo a parkovalo, zatímco nahoře se odehrával běžný rodinný život.
Přízemí patřilo autu, dílně a domácím pracím
Kdo vstoupil do původního šumperáku hlavním vchodem, ocitl se nejprve v provozních prostorách.
V první řadě zde byla garáž, která zároveň mohla sloužit jako domácí dílna. Nechyběla kotelna, prádelna a sušárna. V domě se počítalo také se sklepem na ovoce a brambory, tedy se zásobami, které tehdejší domácnosti běžně uchovávaly na zimu.
Součástí přízemí bylo závětří, schodiště vedoucí do obytného patra a také krytá terasa. Celé řešení mělo praktický důvod. Hlučné a prašné práce se odehrávaly dole, zatímco obytná část zůstávala klidná a čistá.
V patře se odehrával odinný život
Po schodech se vystoupalo do hlavního obytného podlaží. To bylo řešeno jako bytová jednotka. Z předsíně se vstupovalo do jednotlivých místností, takže rodina měla poměrně jasně oddělené soukromé a společenské prostory.
Největší místností byl obývací pokoj. Navazovala na něj jídelna propojená s kuchyňským koutem. Samostatná spíž umožňovala ukládat potraviny a zásoby, aniž by zabíraly místo v kuchyni.
Dále zde byla ložnice, dětský pokoj, koupelna a samostatné WC. Rozměry a počet pokojů se lišil podle konkrétního projektu. na tehdejší poměry však šlo o poměrně dobře využitelnou dispozici, která poskytovala rodině vlastní prostor pro každodenní život.
Kuchyň byla malá, ale měla zajímavý detail
Jedním z typických prvků původního interiéru bylo propojení kuchyňského koutu s jídelnou. Nešlo o velkou samostatnou kuchyni, jakou známe z mnoha dnešních rodinných domů. Vaněk ale počítal s tím, že příprava jídla a stolování na sebe budou přirozeně navazovat.
Zvláštním prvkem bylo podávací okénko mezi kuchyní a jídelnou. V některých domech se v tomto prostoru objevovala také prosklená vitrína.
Právě podobné drobnosti ukazují, že projektant přemýšlel nad tím, jak bude rodina dům skutečně používat. Nešlo jen o to, aby se na danou plochu vešly všechny potřebné místnosti.
Velká okna přinášela světlo i trochu problémů
Nezaměnitelným znakem šumperáku bylo dlouhé pásové okno v čelní části obytného patra. Díky němu působil interiér vzdušněji a do obývacího prostoru pronikalo hodně denního světla. Dům měl také výrazný balkon přes šířku průčelí, který se stal jedním z jeho nejznámějších architektonických prvků.
Toto řešení však nebylo bez nedostatků. Pokud byl dům orientován na jih, velké prosklení mohlo v létě způsobovat přehřívání obývacího pokoje a ložnice. Někteří majitelé proto museli dodatečně řešit stínění a další úpravy.
Šumperák ovšem nebyl jeden neměnný projekt. Josef Vaněk připravil několik variant a stavebníci si domy často upravovali podle vlastních potřeb, dostupných materiálů i možností pozemku. Některé proto měly odlišné rozmístění místností nebo upravené přízemí.
Přesto se základní myšlenka zachovala. Oddělit technické zázemí od obytného patra, nabídnout rodině dostatek místností a vytvořit dům, který nebude finančně nedostupný. Právě proto se šumperák stal takovým fenoménem. A i když dnes jeho vzhled nemusí každému vyhovovat, jeho původní dispozice rozhodně nebyla bez nápadu.