Gábina (32): Svatbu jsme odkládali kvůli úrazu. Když nakonec došlo na můj slavný den, málem se odkládala podruhé
Nehoda, která nám překazila svatbu
Můj manžel má povolání, které ho nutí sedět často za volantem, jednou když se vracel domů, měl nehodu a skončil v nemocnici. Nebyl naštěstí v ohrožení života ale, protože jsme měli jen dva týdny před svatbou a on musel okamžitě nastoupit na léčebné rehabilitace, svatba se na poslední chvíli odložila. Nemělo smysl pořádat veselku narychlo, jen abychom si řekli ano, chtěli jsme to mít pěkné a opravdu se vším všudy.
O půl roku později
Po léčbě, která byla naštěstí úspěšná, nám už nic nebránilo vzít se, a tak jsme se konečně dohodli na termínu. Bylo to o půl roku později a všechno se podařilo zajistit tak, jak to mělo být původně. Měla jsem tehdy ale moc starostí a zařizování – a nějak jsem zapomněla na sebe. Hodně jsem pomáhala muži, musela jsem obvolávat hosty a samozřejmě zajišťovat místo svatby i hostiny.
Je ze mě velryba
Na sebe mi prostě čas nezbyl, ale asi mě ani nenapadlo, že bych si po půl roce měla ještě předem zkusit své svatební šaty. Nepřišlo mi, že bych nějak výrazně přibrala, i když je pravda, že jsem stresové situace docela hojně zajídala, do svých věcí jsem se pořád vlezla. Pak jsem ale v den veselky oblékla – nebo spíš neoblékla svatební šaty a průšvih byl na světě. Zbývaly dvě hodiny do obřadu a já jsem nemohla dopnout zip.
Pak jsem ale v den veselky oblékla – nebo spíš neoblékla svatební šaty a průšvih byl na světě.
Rozbrečela jsem se, připadala jsem si jako velryba, šaty byly upnuté, to nešlo nijak skrýt. Na sehnání náhradních šatů nebyl čas a já jsem logicky začala panikařit. Byla jsem na sebe naštvaná a vůbec jsem netušila, v čem na svatbu vyrazím.
Nakonec mě zachránila maminka, která přispěchala se svým krásným sněhobílým kostýmkem, který měla na své druhé svatbě ona. Když jsem ho uviděla, říkala jsem si, že to snad nemyslí vážně, že se nebudu přece vdávat v kalhotách, ale trefně mě upozornila na to, že pokud se chci vdát, budu muset vzít zavděk i kostýmku.
Nechápavý pohled
Ten jsem ale neštěstí oblékla. V tom dorazila kadeřnice, která mě moc hezky učesala, líčení se taky povedlo – a ve výsledku to nebylo tak špatné. Nikdy ale nezapomenu na nechápavý pohled mého muže, když jsem kráčela k oltáři. Ty šaty jsem si vydupala, nebyly zrovna levné – a najednou mě uviděl kráčet uličkou oblečenou do kalhotového kostýmku. Myslel si, že je to žert, ale nebyl.
Vzal si mě ale i tak a svatba se povedla.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného do naší redakce. Z důvodu ochrany soukromí našich čtenářů byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
