Propastný rozdíl v platech mezi Pražany a zbytkem republiky: Tak vysoké číslo překvapilo i experty.
Průměrná mzda v Česku se často zjednodušuje na jedno číslo. Jenže realita je mnohem složitější – a hlavně bolestivější pro ty, kdo nežijí a nepracují v hlavním městě. Aktuální ekonomické prognózy pro rok 2026 naznačují, že propast mezi pražskými platy a zbytkem republiky se nejen nezmenší, ale naopak prohloubí na úroveň, kterou mnozí odborníci označují za alarmující.
Není to přitom žádná novinka. Kdo sleduje mzdové statistiky Českého statistického úřadu, ví, že Praha dlouhodobě vede s výrazným náskokem. Jenže zatímco před deseti lety činil rozdíl mezi průměrnou mzdou v Praze a zbytkem země zhruba 20–25 procent, současné projekce hovoří o hodnotách přesahujících 30, někdy i 40 procent. A to už není jen statistická kuriozita – to je strukturální problém, který ovlivňuje životy milionů lidí.
Proč zrovna Praha?
Odpověď se skrývá v odvětvové skladbě ekonomiky. Praha koncentruje obory s nejvyšší přidanou hodnotou – informační technologie, finančnictví, konzultační služby, marketing, mezinárodní obchod. Jsou to odvětví, která generují vysoké zisky a mohou si dovolit odpovídající mzdy. K tomu přidejte sídla mezinárodních korporací, kde se platy nastavují podle globálních standardů, a máte recept na mzdovou propast.
Zbytek republiky je naproti tomu často závislý na průmyslové výrobě, logistice nebo službách s nižší marží. I když tam pracují kvalifikovaní lidé, nabídka pozic s vysokou přidanou hodnotou je prostě omezenější.
„Byl jsem šokován, upřímně jsem neočekával takto dramatické prohloubení rozdílu. Až dosud jsme se domnívali, že se situace bude stabilizovat, ale data ukazují opak,“
komentuje situaci Dr. Karel Novák z Institutu pro regionální rozvoj.
Průměr versus medián: Čísla, která matou
Důležité je rozumět tomu, co vlastně srovnáváme. Průměrná mzda je ovlivněna extrémně vysokými příjmy úzké skupiny nejlépe placených zaměstnanců – a těch je v Praze výrazně více. Proto je rozdíl v průměrných mzdách tak dramatický. Mediánová mzda, která lépe odráží typický příjem většiny populace, ukazuje rozdíl o něco menší, ale stále významný.
A co životní náklady? Ano, v Praze je dražší bydlení, služby i běžný život. Jenže i po zohlednění těchto faktorů zůstává rozdíl v reálné kupní síle překvapivě vysoký. Nejde tedy jen o to, že Pražané vydělávají více, protože více utrácejí – skutečně si mohou dovolit více.
Propast uvnitř propasti
Zajímavé je, že ani „zbytek republiky“ není jednotný. Některé regiony se drží relativně blízko Praze, jiné se propadají výrazně níž.
Středočeský kraj těží z blízkosti hlavního města – lidé často pracují v Praze, ale bydlí za jejími hranicemi. Jihočeský kraj zase čerpá z turismu a stabilnější ekonomiky. Naproti tomu Moravskoslezský nebo Ústecký kraj se potýkají s nižší přidanou hodnotou práce, vyšší nezaměstnaností a historickými strukturálními problémy.
Je to tedy nejen rozdíl mezi Prahou a zbytkem země, ale i rozdíl mezi jednotlivými regiony navzájem.
Profesorka Jana Svobodová z Vysoké školy ekonomické to shrnuje jasně: „Moje modely naznačovaly trvalý rozdíl, ale tato prognóza překračuje i ty nejčernější scénáře. Strukturální problémy jsou hlubší, než jsme si mysleli.“
Co s tím?
Odborníci se shodují na několika možných řešeních: cílené investice do regionů, daňové úlevy pro firmy vytvářející kvalifikovaná místa mimo Prahu, rozvoj infrastruktury a podpora vzdělávání. Jenže to všechno vyžaduje politickou vůli a dlouhodobou strategii – dvě věci, které v české politice nebývají samozřejmostí.
Otázka zní: Chceme žít v zemi dvou rychlostí? V zemi, kde místo narození nebo pracoviště do značné míry předurčuje životní úroveň? Rok 2026 se blíží a čísla naznačují, že bez zásadních změn se propast bude jen prohlubovat. A to by mělo znepokojovat nejen ekonomy, ale každého z nás.
