Z luxusního hotelu se stalo město duchů. Dřív tam jezdili papaláši za odměnu, později chodili lidé zemřít
Na okraji strmého skalního útesu v Kolumbii, přímo naproti vodopádu na řece Bogotá, stojí stavba s velmi zajímavou historií. Jmenuje se Hotel del Salto, tedy hotel skoku. Dnes už v jeho chodbách nepotkáte hosty ani hotelový personál, přesto sem míří lidé z celého světa. Místo v sobě spojuje působivou architekturu z počátku 20. století, staré legendy, tragické příběhy i připomínku toho, jak vážným problémem se v minulosti stalo znečištění řeky.
Příběh místa ale začal mnohem dříve, než na útesu vyrostla samotná budova. Název vodopádů Tequendama pochází z jazyka Chibcha, kterým mluvili původní obyvatelé kmene Muisca. Pro ně bylo celé území posvátné a pojilo se s několika starými legendami.
Podle jedné z nich kdysi oblast dnešní Bogoty zasáhla obrovská povodeň. Bohové měli vytvořit suchý pruh země a otevřít cestu, kterou voda odtekla právě přes vodopád Tequendama. Lidé tak podle legendy unikli utonutí a místo se stalo symbolem záchrany a nového života.
Po příchodu španělských dobyvatelů v 16. století ale získalo místo také mnohem temnější pověst. Podle tradované legendy někteří původní obyvatelé skákali z vysokých skal do hlubiny, aby unikli zajetí a zotročení. Muiscové věřili, že jejich předkové při pádu nezemřeli, ale proměnili se v orly a odletěli ke svobodě.
Postupně se tak kolem vodopádů vytvořila pověst místa spojeného s tragickými událostmi. Právě na tuto ponurou atmosféru později navázala i historie samotného hotelu.
Z elegantní rezidence se stal hotel pro smetánku
V roce 1923 vyrostla na dramatickém místě nad vodopádem honosná rezidence architekta Carlose Artura Tapiase. Budova v obci San Antonio del Tequendama dostala elegantní francouzský styl s vysokými okny a vyhlídkami, který dokonale vystihoval optimismus bouřlivých dvacátých let.
Sídlo se rychle stalo centrem společenského života kolumbijské smetánky. Majitelé proto objekt rozšířili a v roce 1928 otevřeli luxusní hotel. Bohatí hosté z Bogoty jezdili k vodopádům speciální vlakovou linkou, což podtrhovalo exkluzivitu celého výletu.
Politici, průmyslníci a zámožní návštěvníci sem proudili za odpočinkem a výhledem na divokou přírodu. Okolní krajina byla tehdy ještě nedotčená, plná divoké flóry a fauny. Zlatý věk však netrval dlouho.
Už ve třicátých letech zasáhla svět Velká hospodářská krize. Zájem o hotel prudce opadl a podnik se z finančních ztrát nikdy plně nevzpamatoval. V červenci 1950 sice vznikly smělé plány přestavět objekt na osmnáctipatrový turistický komplex, z projektu však velmi rychle sešlo.
Průmysl proměnil ráj v páchnoucí peklo
Hotel začal nezadržitelně chátrat. Zásadní ránu mu zasadil rozmach průmyslu v okolí hlavního města. Výstavba přehrad, produkce elektřiny a především masivní znečištění řeky Bogotá proměnily kdysi průzračné kaskády v zapáchající stoku.
Voda se stala natolik toxickou, že v ní na mnoha úsecích vymizel veškerý život. Pachuť a zápach valící se z kaňonu odradily i poslední zbytky lázeňských hostů. V devadesátých letech minulého století hotel definitivně ukončil provoz.
Opuštěný dům na skalním ostrohu se proměnil v lákadlo zcela jiného druhu. Přitahoval squattery a zvědavce, ale především nešťastné lidi, kteří se rozhodli ukončit svůj život skokem do propasti. Policejní vyšetřování a tragická úmrtí provázela lokalitu už v době fungování hotelu, po jeho uzavření však počet neštěstí prudce narostl.
Spojení reálných tragédií s pradávnými legendami dalo vzniknout desítkám mýtů o tom, že budova je prokletá a strašidelná. Kolem místa začaly kolovat historky o podivných hlasech šeptajících v neznámém jazyce, jež někteří připisovali duším dávných Muisků.
Jiné vyprávění líčilo tragickou vraždu mladé dámy z vyšší společnosti, jejíž přízrak měl vyhlížet z rozbitých oken. Noční výkřiky nesoucí se údolím, časté sesuvy půdy na příjezdové cestě a nehody neopatrných návštěvníků, kteří spadli z nezabezpečených balkonů či skalních říms, jen přiživovaly morbidní pověst objektu.
Ze symbolu zmaru vzniklo muzeum ochrany přírody
Zchátralá stavba odsouzená k zániku se však dočkala nečekané záchrany. V roce 2011 spojily síly Ústav přírodních věd Kolumbijské národní univerzity a Nadace ekologické farmy Porvenir. Cílem už nebylo obnovit hotel pro ubytování hostů, ale zachránit historické dědictví a vytvořit prostor pro vzdělávání a ochranu přírody.
Během náročné rekonstrukce vzniklo Muzeum biodiverzity a kultury vodopádů Tequendama. Zajímavostí je, že budova má unikátní architektonické řešení – z celkových pěti podlaží jsou dvě zapuštěna přímo do skalního útesu pod úrovní příjezdové silnice.
V roce 2013 otevřelo muzeum své brány veřejnosti první výstavou zaměřenou na ekosystémy podzemního světa a podvodní biologii regionu. Z chátrajícího symbolu lidského zmaru se stalo respektované centrum ochrany životního prostředí.
Bývalý Hotel del Salto je dnes přístupný pouze přes den o víkendech a svátcích od 9:00 do 16:00, takže večerní mlha a noční ticho nad útesem zůstávají vyhrazeny pouze samotnému vodopádu a jeho dávné historii. Místo, které kdysi symbolizovalo záchranu, pak smrt a nakonec zánik, dnes vzdělává nové generace o hodnotě přírody a nutnosti ji chránit.
