Zítra celé Česko nezamhouří do ráno oko. Prima vysílá film, který vás úplně rozseká
Liam Neeson, do té doby vnímaný spíše jako charakterní herec z Schindlerova seznamu, si ve svých pětapadesáti letech pravděpodobně myslel, že si jen odskočí do Paříže natočit malé „béčko“, které zapadne v regálech videopůjčoven. Místo toho se zrodil fenomén, který z něj udělal největší akční hvězdu své generace a definoval nový subžánr: tzv. „geriatrickou akci“.
O čem to vlastně je?
Zápletka je až geniálně jednoduchá a v tom tkví její síla. Bryan Mills je bývalý agent CIA (takzvaný „preventář“), který se snaží napravit vztah se svou dospívající dcerou Kim. Je to ten typ táty, který je sice milující, ale taky paranoidní a extrémně ochranitelský. Když Kim vyrazí s kamarádkou do Paříže, Bryanovy nejhorší noční můry se stanou skutečností – dívky jsou přímo během telefonátu s ním uneseny albánskou mafií, která obchoduje s lidmi.
V tu chvíli se film láme. Z rodinného dramatu se stává nekompromisní jízda, kdy má Bryan přesně 96 hodin na to, aby svou dceru našel, než se definitivně ztratí v temném podsvětí sexuálního otroctví. Žádné zbytečné vyjednávání, žádná byrokracie. Jen jeden naštvaný táta s velmi specifickým souborem dovedností.
Proč to funguje i po letech?
Prvním důvodem je bezpochyby Bryan Mills jako postava. Na rozdíl od svalnatých hrdinů z osmdesátek, jako byli Schwarzenegger nebo Stallone, Mills nepůsobí jako stroj na zabíjení od prvního pohledu. Vypadá jako unavený chlápek v kožené bundě, kterého byste v metru přehlédli. Ale jakmile se přepne do „pracovního režimu“, je to chirurgicky přesný predátor. Jeho efektivita je děsivá. Neplýtvá náboji, neplýtvá slovy a rozhodně neplýtvá soucitem.
Druhou věcí je režie Pierra Morela. Pod dohledem producenta Luca Bessona vytvořil film, který má neuvěřitelný tah na branku. Film netrvá ani hodinu a půl a nemá v sobě prakticky žádnou vatu. Jakmile Bryan přistane v Paříži, tempo se nezastaví až do závěrečných titulků. Akční scény jsou syrové, kontaktní a využívají tehdy populární styl „shaky cam“, ale srozumitelně. Bryan Mills bojuje stylem, který kombinuje Krav Magu a filipínská bojová umění, což v té době působilo svěže a mnohem realističtěji než přepálené kousky z Matrixu.
Legendární monolog
Nemůžeme mluvit o 96 hodinách a nezmínit ikonický telefonát. Scéna, kde Bryan Mills mluví k únosci své dcery, se stala jedním z nejcitovanějších momentů v historii kinematografie a základem pro tisíce internetových memů.
„Nemám peníze. Ale co mám, je velmi specifický soubor dovedností. Dovedností, které jsem získal během velmi dlouhé kariéry. Dovedností, které ze mě dělají noční můru pro lidi, jako jste vy.“
Tento moment je klíčový, protože divákovi dává přesně to, co chce: pocit absolutní kompetence. Všichni se občas cítíme bezmocní proti systému nebo nespravedlnosti. Bryan Mills je ztělesněním touhy vzít spravedlnost do vlastních rukou a prostě „vyčistit dům“. Je to čistá katarze.
Dopad na kinematografii
Úspěch filmu byl tak masivní, že Hollywood okamžitě začal hledat další „starší pány s minulostí“. Najednou jsme tu měli Kevina Costnera v 3 dny na zabití, Denzela Washingtona v Equalizeru nebo Keanu Reevese v Johnu Wickovi. I když je Wick stylově jinde, ta DNA osamělého vlka, kterého neměli naštvat, je v 96 hodinách hluboce zakořeněná.
Samotný Liam Neeson se díky tomuto filmu stal značkou. Od té doby natočil desítky podobných snímků (Mezi vlky, Non-Stop, Cizinec ve vlaku), ale originál z roku 2008 zůstává nepřekonán. I když následovala dvě pokračování, ta už bohužel trpěla syndromem „nastavované kaše“ a přílišné snahy o PG-13 přístupnost (méně krve, více střihů).
Má cenu se na to dívat dnes?
Pokud jste film dlouho neviděli, nebo jste ho (nedejbože) minuli, určitě si ho pusťte. Je to fascinující ukázka toho, jak natočit perfektní akční thriller za pár peněz (rozpočet byl jen 25 milionů dolarů). Paříž zde není vykreslena jako romantické město světel, ale jako nebezpečné bludiště plné korupce a špíny, což dodává filmu na atmosféře.
Film 96 hodin (2008) můžete vidět v sobotu 11. dubna ve 23:50 hodin na TV Prima.
