Z téhle socialistické hračky mají trauma Husákovy děti dodnes. V aukcích za ní ale sběratelé platí zlatem
Dnes je tato beruška ikonou, za kterou jsou sběratelé ochotni platit tisíce korun, pokud je v původním stavu a s krabičkou.
Genialita, která nepadá ze stolu
Než se dostaneme k těm traumatům, musíme uznat jednu věc: Plechová beruška od firmy Kovap (původně Kovozávody Semily) byl naprosto geniální kus inženýrství. Zatímco západní hračky sázely na plast a baterie, my jsme měli mechaniku. Tenhle malý brouk měl v sobě mechanismus, který mu nedovolil spadnout z hrany stolu. Jakmile beruška dojela na okraj, malé příčné kolečko ji stočilo zpět do bezpečí.
Byl to fascinující pohled. Mohli jste ji nechat jezdit po jídelním stole a ona se prostě „nepustila“ dolů. Pro dětskou mysl to hraničilo s magií. Jenže každá magie má svou cenu. A v případě berušky se platilo buď vlastní kůží, nebo chomáčem vlasů.
Past na vlasy a skřípnuté prsty
Pokud jste byli dítě s delšími vlasy (nebo jste měli tu smůlu a zrovna jste se nad berušku příliš naklonili, abyste prozkoumali její „tykadla“), věděli jste, že nebezpečí je blízko. Stačilo pár vteřin nepozornosti. Odkrytá ozubená kolečka a rotující osičky pod plechovým krunýřem fungovaly jako dokonalý epilátor.
Jakmile se do mechanismu namotal první pramen, nebylo cesty zpět. Beruška, poháněná silným perem, neúprosně dotahovala. Výsledkem byl buď hysterický pláč, nebo radikální zásah nůžkami, po kterém vám na hlavě zbyl památeční „zub“.
A pak tu byl ten natahovací klíček. Ten malý kousek kovu, který se musel do berušky vsunout a s charakteristickým „crrr-crrr“ zvukem jí dodat energii. Pokud se vám smekly prsty nebo jste klíček špatně nasadili, mechanismus dokázal nepříjemně skřípnout kůži mezi plech a kov. Tyhle drobné ranky byly pro Husákovy děti běžným válečným zraněním z dětského pokoje.
Z dětského pokoje do trezoru sběratelů
Navzdory těmto drobným „úrazům“ (nebo možná právě kvůli nim, protože co tě nezabije, to tě posílí) jsme berušku milovali. A dnes ji miluje i trh s nostalgií. Je fascinující sledovat, jak se z hračky, která stála pár korun a válela se v každém druhém koši s hračkami, stal lukrativní investiční artikl.
Pokud máte doma na půdě berušku v původní papírové krabičce, která není orezlá, má původní klíček a – co je nejdůležitější – funguje jí mechanismus proti pádu ze stolu, držíte v ruce malý poklad. Sběratelé dnes nehledají jen hračku; hledají ten pocit poctivého plechu a strojírenské preciznosti, která se dnes už nevidí.
Cena zachovalých kusů v aukcích stoupá do tisíců, zejména pokud jde o starší série s konkrétním typem potisku. Paradoxem je, že ty nejcennější kusy jsou ty, se kterými si nikdo moc nehrál – tedy ty, které nikoho neskříply ani nikomu nenamotaly vlasy.
Proč ji chceme zpátky?
Možná se ptáte, proč dnes dospělí lidé utrácejí peníze za něco, co jim v dětství způsobovalo modřiny. Odpověď je jednoduchá: Nostalgie je silnější než bolest. Plechová beruška je symbolem doby, kdy věci byly hmatatelné, opravitelné a měly svou váhu.
V dnešním světě dotykových displejů a plastových odlitků na jedno použití působí beruška jako pozdrav z jiné galaxie. Z galaxie, kde hračky voněly olejem a plechem, a kde se muselo dávat pozor, kam strkáte prsty.
Firma Kovap berušku mimochodem vyrábí dodnes. Stále v Náchodě, stále na stejných strojích a ve stejné kvalitě. Je to jeden z mála českých produktů, který přežil transformaci, krize i digitální revoluci. A i když dnešní děti mají možná jiné zájmy, plechová beruška zůstává nezničitelnou legendou.
