Štěkot, agresivita a nevychovanost – na vině není pes, ale jeho bezohledný majitel
Někteří majitelé povýšeně ignorují pravidla
Dnes a denně zaplavují sociální sítě rozličné příběhy majitelů psů i těch, kteří si na pejskaře stěžují kvůli mnoha špatným zkušenostem s jejich nekontrolovatelnými mazlíčky. Každý z nás, ať už má v domácnosti vlastního psa či nikoli, by jistě mohl vyprávět o spoustě nepříliš příjemných zážitků s „nejlepšími přáteli člověka“, např. o všudypřítomných exkrementech na cestách nebo o nepřetržitém a obtěžujícím štěkání sousedova psa.
Když se ale nad těmito příhodami zamyslíme, dojdeme jistě k závěru, že na vině není samotné zvíře, ale jeho lajdácký majitel. Ačkoli lidé dobře vědí, že by některé věci neměli dělat, bezohledně je ignorují. Stačí nejprostší ze všech příkladů, třeba zákaz vstupu psů do zámeckého parku. To je zrovna případ, s nímž se denně běžně setkávám. Navzdory jasným cedulkám umístěným u vchodů do parku vídám na procházce chodce v doprovodu jejich čtyřnohých parťáků. Ptát se jich, zda si zákazu nevšimli, je celkem zbytečné, když mají v rukou mobily a neustále koukají pouze do nich.
Nevychovaný pes „si chce jenom hrát“
Tohle je ještě ten méně závažný příklad ignorace majitelů, ale co když např. někdo nechá volně pobíhat po okolí velkého a agresivního psa, který si klidně zaútočí na vašeho, jehož máte zrovna přivázaného před obchodem? Takový pejsek se útoku silnějšího jedince nemůže ani účinně bránit. Majitel agresivního psa většinou zbaběle uteče, aniž by se pokusil situaci zodpovědně řešit.
K takovým incidentům dochází dle zkušeností pejskařů znepokojivě často a pravděpodobně i proto, že v současnosti chybí potřebná norma, jež by chovatelům ukládala obecnou povinnost mít psa za všech okolností na vodítku. Ovšemže se předpokládá, že by měli mít psa uvázaného tam, kde by mohl ohrožovat bezpečnost lidí nebo plynulost provozu, ale některé majitele to prostě nezajímá. Rádi argumentují oblíbenou mantrou, že jejich pes je hodný, nikomu nic neudělá, a když se náhodou zachová trochu divočeji, znamená to, že si chce zkrátka jenom hrát. Skutečnost, že někteří lidé mohou mít ze psů strach, přitom vůbec nerespektují.
Zapotřebí není vyhlášky, ale odpovědnosti a rozumu
Naštěstí se najdou i slušní, zodpovědní pejskaři, kteří vědí, že k soužití psů a lidí není třeba ani tak nových zákonů a předpisů, jako spíše obyčejné odpovědnosti, selského rozumu, obezřetnosti a hlavně důkladné práce s pejskem. Omlouvat chování „zdivočelé bestie“ tím, že si chce hrát nebo že „je to pes, tak se holt chová jako pes“, je nejhorší možný přístup, který nakonec povede k tomu, že samotní jeho vyznavači budou mít v budoucnu problémy, až jejich miláček něco provede, někomu ublíží, a oni budou platit za způsobené škody. Protože plná odpovědnost za psem způsobené škody pro jeho majitele díkybohu existuje.
