Tento film viděly všechny Husákovy děti alespoň 10x. Dnešní mládež se mu směje a ťuká si na čelo
Prvním a největším kamenem úrazu je tempo. Dnešní mládež je odkojená Marvelovkami, kde se střih mění každé dvě vteřiny, všechno vybuchuje v miliardovém CGI a děj se řítí kupředu jako splašený vlak. V porovnání s tím působí Joe jako procházka v lázeňském parku. Oldřich Lipský sice natočil na svou dobu dynamickou parodii, ale pro generaci zvyklou na hyperaktivní algoritmy sociálních sítí je pacing filmu prostě „off“.
Zatímco my si vychutnáváme každé gesto Miloše Kopeckého jako barona Hogo Fogo, dnešní mladý divák se po pěti minutách začne vrtět, vytahovat telefon a kontrolovat, jestli mu nepřišla notifikace. To, co my vnímáme jako geniální budování atmosféry a práci s komickou pauzou, oni vnímají jako nesnesitelnou nudu. Pro ně je to film, kde se „nic neděje“, i když se tam střílí po desítkách.
Humor, který vyžaduje manuál?
Další věcí je styl humoru. Limonádový Joe je postaven na divadelní nadsázce, stylizaci a parodování žánrů, které dnešní mládež už vlastně ani nezná. Aby vám Joe přišel vtipný, musíte mít aspoň trochu nakoukané staré černobílé westerny, na které on odkazuje. Jenže pro generaci Z jsou „kovbojky“ mrtvý žánr z pravěku.
To, co Husákovy děti milovaly – ta křečovitá gesta, přehnaná artikulace a teatrálnost – působí na dnešní teenagery jako ochotnické divadlo na drogách. Nechápou, proč se postavy chovají tak „divně“. Humor založený na tom, že někdo pije limonádu a je kvůli tomu nepřemožitelný, jim přijde trapný a křečovitý, nikoliv satirický. Zatímco my vidíme v Joeovi (Karlovi Fialovi) dokonalou parodii na „klaďase“, oni v něm vidí jen divného chlápka v bílém kostýmu, který působí jako z jiného vesmíru.
Barevné filtry jako chyba v Matrixu
A pak je tu vizuální stránka. Oldřich Lipský byl vizionář a ve filmu použil techniku virážování – tedy barvení jednotlivých scén do různých odstínů (žlutá, modrá, růžová, sépiová). Pro nás je to umělecký záměr, který podtrhuje náladu a odkazuje na éru němého filmu. Pro dnešní mládež, zvyklou na dokonalé 4K rozlišení a realistické barvy, to ale vypadá jako fatální chyba v Matrixu.
„Proč je ten obraz najednou modrej? Rozbil se monitor?“ ptají se upřímně. Vizuální triky, které nám přišly kouzelné (třeba zrychlené pohyby nebo kreslené vsuvky), jim připadají jako amatérské pokusy někoho, kdo si poprvé otevřel editor videa v mobilu. Nechápou, že to byla přiznaná stylizace. Pro ně je to prostě „low budget“ a vypadá to staře. A co je staré, to je pro tuhle generaci často automaticky irelevantní.
Svět, který už neexistuje
Musíme si přiznat, že Joe je produktem své doby. Husákovy děti v něm viděly i kousek toho zakázaného Západu, byť zesměšněného. Byla to vzpoura v rámci pravidel. Dnes je všeho nadbytek. Kovbojové nikoho nedojímají, parodie se dělají jinak a politický podtext (pokud tam nějaký hledáme) je úplně mimo radar mladých.
Když se tedy srazí generace u televize, kde zrovna běží scéna s Tornádo Lou, dochází ke kulturnímu šoku. Starší ročníky citují: „Můj bože, jak hluboko jsem klesla!“ a mladší jen kroutí hlavou. Pro ně je to cringe (trapné) v té nejčistší podobě. A možná je to tak v pořádku. Každá generace má své hrdiny a své „ Joei“. Jen je škoda, že ta dnešní už asi nikdy neocení ten specifický český humor, který dokázal udělat z nedostatku (rozpočtu i svobody) naprostou přednost.
Limonádový Joe tak zůstává v trezoru vzpomínek jedné generace jako symbol dětství a mládí, zatímco pro tu novou zůstane jen podivným reliktem, u kterého se sice ťukají na čelo, ale my víme své. My víme, že kolalokova lihuprostá limonáda je prostě zákon!
