NASA poslala do vesmíru 3301 včel, aby je otestovala. Udělaly neuvěřitelnou věc
Kosmický program obvykle počítá s astronauty, satelity a vědeckými přístroji. Málokdy se však stane, že hlavními aktéry mise jsou tři tisíce včelích dělnic doprovázených královnou. Přesně takový scénář se odehrál v dubnu 1984, kdy raketoplán Challenger odstartoval k misi STS-41C s velmi netradičním biologickým experimentem na palubě.
Celý nápad vzešel z hlavy studenta Dana Poskeviche, který se zapojil do vzdělávacího programu NASA. Položil si zdánlivě prostou otázku: dokáže se včelstvo zorientovat a postavit plástve i tehdy, když zmizí zemská přitažlivost? Na planetě totiž gravitace funguje jako absolutní svislice – podle ní se včely v naprosté tmě úlu orientují, určují směr buněk a rozhodují, co je nahoře a dole.
Start proběhl 6. dubna 1984 a čekalo je téměř sedm dní na oběžné dráze. Speciální box s hmyzem byl umístěn na střední palubě v obytné kabině raketoplánu, nikoliv v otevřeném nákladovém prostoru. Včely dostaly k dispozici speciální polotuhé krmivo ze sacharózy, vody a agaru – běžný tekutý sirup by se v beztíži rozpadl na nebezpečné poletující kapky.
Chaos, ztráta orientace a pak něco neuvěřitelného
Okamžik po dosažení orbity nastal v kontejneru naprostý zmatek. Dělnice se instinktivně pokoušely vzlétnout jako na louce, ale chybějící tíže způsobila nekontrolované nárazy do stěn a stropu. Hmyzí mozek nedokázal bez vnějšího zemského vektoru vyhodnotit směr pohybu ani najít stabilní povrch pro přistání. Zdálo se, že experiment skončí fiaskem.
Jenže během několika desítek hodin se stalo něco, co biology příjemně překvapilo. Včely ukázaly schopnost rychlé adaptace. Přestaly se zběsile odrážet do prázdna, zvládly koordinovat letové manévry a začaly se po komoře pohybovat cíleně a plynule. Zmatený roj se přeměnil zpět v organizovanou společnost, kde každý jedinec věděl, co má dělat.
Včelí královna byla na začátku mise uzavřena v samostatné klícce, jejíž uzávěr tvořila směs moučkového cukru a vody. Dělnice se k ní musely samy prokousat tím, že tuto sladkou zátku snědly, čímž ji bezpečně vypustily do úlu.
Jakmile kolonie zvládla techniku letu v beztíži, pustila se do samotné stavební činnosti. A tady přišel moment, který nikoho nenapadl. Výsledkem týdenního pobytu ve vesmíru byl voskový plást o ploše přibližně 200 centimetrů čtverečních. Tento výkon vynikl ještě víc při srovnání se Zemí.
Vesmírné včely předčily ty pozemské. A ještě něco navíc
V řídicím středisku totiž vědci sledovali identickou kontrolní kolonii umístěnou ve stejném boxu se stejnou teplotou a přísunem živin. Pozemské včely za stejný časový úsek nepostavily prakticky nic, zatímco ty na palubě Challengeru vytvořily rozsáhlou bělavou strukturu.
Při podrobnější analýze hotového díla po návratu odborníci zaznamenali určité anatomické odchylky. Včely v beztíži zachovaly klasický šestiúhelníkový tvar buněk, což potvrdilo, že geometrie plástve je pevně zakódována v jejich chování bez ohledu na gravitaci. Samotné buňky však vykazovaly menší průměr a silnější stěny, ačkoliv jejich celková hloubka odpovídala běžným standardům ze zemských úlů.
Kromě samotné stavby se včelstvu podařilo udržet i veškeré hygienické a sociální návyky. Kolonie neztrácela čas panikou a začala systematicky řídit mikroklima uvnitř boxu. Dělnice máváním křídel větraly prostor, aby udržely stabilní teplotu a vlhkost, dělily se o zásoby vody, pylu a sirupu a chovaly se jako na jaře v běžném úlu.
Velmi přísně dbaly také na čistotu. Všechny uhynulé jedince odnášely do oddělené vnější části boxu, aby zabránily šíření nákazy. Z celkového počtu přes tři tisíce kusů uhynulo během letu 120 včel – což bylo výrazně méně než v kontrolní skupině na Zemi, kde jich uhynulo 350.
Do práce se zapojila také včelí královna, která se v novém prostředí pokusila o zachování rodu. Během týdne na oběžné dráze dokázala naklást přibližně 35 vajíček. Tato část experimentu sice skončila bez definitivní tečky, protože po návratu na Zemi se z vajíček nevylíhla žádná nová generace a vědci nedokázali s jistotou určit, zda za tím stála mikrogravitace, kosmické záření nebo stres z přistání. Přesto byl fakt, že matka v beztíži vůbec začala klást, považován za velký úspěch.
Celý tento biologický test přitom tvořil jen drobný doplněk k hlavnímu plánu mise STS-41C. Astronauti měli plné ruce práce s velmi náročnou operací, jejímž cílem bylo vypustit vědeckou platformu Long Duration Exposure Facility a hlavně zachytit a na místě opravit porouchanou družici Solar Maximum Mission.
Právě technické komplikace při opravě satelitu vedly k tomu, že posádka získala na oběžné dráze jeden den navíc. Tento časový posun umožnil astronautům podrobněji nahlédnout do včelího kontejneru a pořídit cenné záznamy o jejich činnosti. Zatímco lidé ve skafandrech venku dokazovali, že lidstvo zvládne servisovat složité stroje přímo na oběžné dráze, uvnitř kabiny probíhal tichý triumf přírody. Tisíce drobných tvorů potvrdily, že miliony let trvající evoluce vybavila živé organismy schopností překonat i tak radikální změnu podmínek, jakou představuje úplná ztráta zemské tíže.
