Její Výsost princezna Astrid: Norská kráska, která byla ochotná se kvůli lásce vzdát všeho
Norsko již má jistou tradici ve sňatcích s “neurozenými”. Král Harald povolil svým dětem sňatky z lásky bez ohledu na původ či společenské postavení zcela bez výhrad, sám totiž naléhal na svého otce téměř 10 let, aby mu povolil vzít si současnou královnu Sonju. Pomohla až výhružka, že když si nesmí vzít ji, nevezme si žádnou a královská linie tak skončí. Král nakonec svolil a pro korunního prince se, co se královských výsad týče, nic nezměnilo. Jeho starší sestra však takové štěstí neměla a musela kvůli lásce k “poddanému” lecčehos vzdát.
I princezna může mít nenápadnou svatbu
Když se vdává některá z předních princezen královského dvora, je to obvykle velkolepá událost s mnoha diamantovými korunami, blyštivými ozdobami a oslavami, které neberou konce. Když ale Astrid, tehdy de facto první dáma Norska, řekla v roce 1961 své ano, byla to nenápadná událost, která změnila pravidla královské romance. Její sňatek s Johanem Martinem Fernerem byl kontroverzní, ale skutečnost, že se vůbec uskutečnil, znamenala posun směrem k novému století, z něhož v budoucnu těžilo mnoho dalších princů a princezen.
Zdroj: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
To, že nebyl šlechtic, by snad nakonec nebyl takový problém
Astrid Maud Ingeborg, narozená v roce 1932, byla druhou dcerou norského krále Olava. Smrt její matky, korunní princezny Marthy, před nástupem jejího otce na trůn a rozhodnutí její starší sestry Ragnhildy provdat se mimo královské kruhy a odstěhovat se do Jižní Ameriky znamenaly, že princezna Astrid převzala s dosažením plnoletosti roli první dámy na norském dvoře. Když se však zamilovala, nastala krize. Chtěla se provdat za Johana Martina Fernera, podnikatele a olympionika. Ten však neměl královský původ, který se od jejího budoucího ženicha vyžadoval, a co bylo možná ještě kontroverznější, byl rozvedený.
Sňatku princezny s rozvedeným mužem nechtěl nikdo požehnat
Nebylo to sice jednoduché, ale král Olav nakonec svazku požehnal. Dvojice však stále neměla vyhráno, další problém nastal, když se snažili najít církevního duchovního, který by učinil totéž. Snoubenci nechtěli působit zbytečný rozruch, a tak se rozhodli, že jejich svatební obřad bude nenápadný, a vybrali si kostel v Askeru, nedaleko Astridina domova z dětství. Biskup v Oslu však odmítl sňatku požehnat, stejně jako farář v Askeru. Nakonec se naštěstí celé záležitosti ujal biskup z Nidarosu a datum bylo stanoveno na 12. ledna 1961.
Do malého kostela se vešlo asi 200 lidí, mezi nimiž byli i členové evropské královské rodiny, ale na svatbě nebyli přítomni žádní zástupci státu. Nevěsta si oblékla bělostné zimní šaty, přičemž zvolila šaty s plnou sukní z point d'esprit a pokryté řadami stříbrných výšivek. Neměla však žádný diadém, její tylový závoj místo toho držely na místě květiny a neměla ani žádnou vlečku. Během svatby zmizela i další královská výsada, Astrid vešla do kostela jako Nejvyšší královská výsost, ale tu u oltáře zanechala a z kostela vyšla jako princezna Astrid, paní Fernerová.
Paní Fernerová, první dáma Norska
I přes změnu svého postavení si však zachovala důležitou roli na královském dvoře. Vzhledem k tomu, že její sestra byla v zámoří a mladší bratr, korunní princ Harald, byl stále svobodný, neměl kdo jiný zastávat funkci první dámy. Princezna Astrid nadále doprovázela svého otce na významné a důležité události, a i když se po Haraldově sňatku se Sonjou Haraldsenovou v roce 1968 stáhla do ústraní, nadále svou královskou rodinu podporovala. Princezna Astrid a Johan Martin Ferner spolu měli pět dětí, sedm vnoučat a dvě pravnoučata. Žili spolu šťastně až do Johanovi smrti v roce 2015.
