Tereza (38): Musela jsem na interrupci, nebylo zbytí, přesto mám ohromné výčitky

Nečekaná dávka štěstí 

Když mi bylo 38 let, byla jsem velmi šťastná. Měla jsem milujícího manžela a dvě nádherné zdravé děti. Skvěle se nám dařilo nejen po finanční stránce, ale i jako rodina jsme fungovali skvěle. S manželem jsme si užívali narůstající samostatnost našich dětí. Konečně jsme mohli trávit více času jen spolu. To mělo ale své následky. Za několik týdnů jsem se začala cítit zvláště. Když se opozdila i má menstruace, začalo mi být jasné, co se s mým tělem děje. Těhotenský test mé domněnky potvrdil. Byl to pro mě i manžela obrovský šok. Dítě jsme už neplánovali, a přece jen jsem nebyla nejmladší. Radost ale nakonec zvítězila a u doktora už nám tekly slzy štěstí. 

Zdravotní komplikace 

Tou dobou jsme ještě netušili, že slzy radosti se již brzo změní na slzy neskutečného žalu. V těhotenství se mi nedařilo příliš dobře a začala jsem mít obavy, že je něco v nepořádku. Stále častější zdravotní problémy jsem řešila se svým lékařem, který mě poslal na nejrůznější diagnostická vyšetření. Celou dobu jsem měla obrovský strach nejen o své zdraví, ale především o zdraví našeho malinkého miminka, které jsem nosila. Když se lékařům podařilo zjistit, co mě trápí, zhroutil se mi svět.

Lékaři zjistili, že mé srdce nefunguje tak, jak by mělo. Sám o sobě byl tento problém poměrně snadno řešitelný, ale těhotenství by pro mě mohlo být velmi nebezpečné a lékaři mi doporučili interrupci. Naše štěstí se ve vteřině rozplynulo a já několik dní proplakala. Nechtěla jsem se našeho miminka vzdát, chtěla jsem o něj bojovat. Po konzultaci s lékařem a manželem jsem si ale uvědomila, že tento boj by byl velmi náročný a mohl by mít pro mě fatální následky.

Musela jsem v tu chvíli myslet především na své dvě děti a nemohla jsem riskovat, že budou vyrůstat bez matky. Bylo to nejtěžší rozhodnutí, jaké jsem kdy udělala. Objednala jsem se na interrupci a rozloučila se se svou nadějí na miminko.

Život po těžkém rozhodnutí

První týdny byly velmi náročné. Rodina mi byla velkou oporou. Dnes už je to několik let od tohoto smutného období. Čas sice bolest v mém srdci lehce zahojil, ale stále nad svým rozhodnutím přemýšlím. Trápí mě otázky, zda jsem neudělala chybu a jestli jsem přece jen neměla riskovat a pokusit se dítě donosit. Čas už ale nevrátím, a tak si užívám každou vteřinu s dětmi, které mi osud dopřál. Z nejhoršího jsem venku. Především díky mé rodině, která sice mohla být o jednoho člena větší, ale i tak je naprosto úžasná a jsou mi obrovskou oporou. Téma potratu je ale pro mě i po letech velmi citlivé. Přesto ale dokážu být zase šťastná. Věřím, že náš malý andílek na nás dává stále pozor a hlídá, abychom se měli v životě co nejkrásněji.

Článek se zakládá na příběhu zaslaného naší redakci. Redakce tento zaslaný text pouze upravuje, nezasahuje do jeho stylu a nemění význam. Jelikož chráníme soukromí našich čtenářů, neuvádíme originální jméno autora a změněna jsou i jména uvedená v článku. V případě, že se s námi chcete podělit o váš životní příběh nebo zkušenost, neváhejte a pošlete nám ho na e-mail: pribehy@fajntip.cz. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.