Čistotní Vikingové dělali jednu hygienicky odpornou věc. Ženy se jí musely účastnit
Filmová legenda o špinavých barbarech z dalekého severu nemá s realitou mnoho společného. Vikinské hroby ukrývají překvapivě jemné nástroje – vyřezávané hřebeny z kostí, ostré břitvy, pinzety i speciální lžičky na čištění uší. Archeologové tyto předměty nacházejí jak u mužů, tak u žen.
Seveřané si sami vyráběli silné louhové mýdlo, které nejen odstraňovalo mastnotu, ale dokázalo i odbarvovat vlasy. Plavé odstíny představovaly ideál krásy a muži je vyhledávali stejně horlivě jako ženy. Zatímco obyvatelé britských ostrovů viděli vodu v lázni možná dvakrát do roka, Vikingové dodržovali pravidelný rytmus.
Každou sobotu se koupali. Tento den dostal ve staroseverštině jméno laugardagr – doslova „den mytí“.
Anglický mnich Jan z Wallingfordu si ve svých záznamech hořce stěžoval, že uhlazení a voňaví Seveřané díky své upravenosti snadno svádějí manželky i dcery z vážených rodin. Čisté šaty, rozčesané vlasy a pravidelná koupel dělaly z vikinských mužů v cizích zemích nečekaně atraktivní společníky.
Sauny, horká pára a studená řeka
V drsném klimatu severu sloužily lázeňské domy a horké sauny jako léčebné i společenské centrum. Pára prohřívala ztuhlé klouby, studená voda tišila bolesti svalů. Některá sídla podle dochovaných ság disponovala dokonce důmyslnými dřevěnými rozvody horké i studené vody.
Tyto rituály nebyly jen hygienickou nutností. Představovaly součást každodenního života, kde se péče o tělo prolínala s léčbou i společenským setkáváním celé komunity. Právě tato pravidelnost odlišovala Seveřany od zbytku tehdejší Evropy.
Uprostřed této obdivuhodné čistoty se však skrýval jeden zvyk, nad nímž by dnešní člověk zalapal po dechu.
Arabský vyslanec popsal šokující ranní scénu
Vzdělaný cestovatel Ibn Fadlán navštívil v desátém století skupinu severských obchodníků u řeky Volhy. Šlo o Varjagy – švédské Vikingy, kteří expandovali směrem na východ a obchodovali pod jménem Rusové. Arabský vyslanec zaznamenal ranní rituál, jehož ústřední postavou byla mladá služebná.
Dívka každé ráno přinesla pánovi domu velké umyvadlo naplněné vodou. Muž si v něm omyl tvář, ruce, propláchl vlasy. Pak se do stejné nádoby bez okolků vysmrkal a odplivl si.
Tím však scéna teprve začínala. Služebná vzala tutéž nádobu plnou znečištěné vody a podala ji dalšímu muži v řadě, aniž by vodu vyměnila. Celá družina si v jediné míse postupně umyla obličej, vyčesala vousy a zanechala v ní své tělesné výměšky.
Ženy se tohoto rituálu musely účastnit v roli obsluhy. Nosily kolující nádobu od jednoho muže ke druhému, dokud nebyla celá skupina hotová. Pro arabského cestovatele, zvyklého na tekoucí vodu a přísné náboženské omývání, byl takový kolektivní zvyk naprosto šokující.
Podobně kriticky vnímal i to, že se Seveřané nemyli po toaletě ani po milostném styku. Tyto detaily zaznamenal s neskrývaným údivem.
Dobytek v obydlí a paraziti v půdě
Život v raném středověku měl svá specifika a čistota měla velmi relativní hranice. Dlouhé vikinské domy se střechami z drnů sloužily v zimě jako společné útočiště lidí i hospodářského zvířectva.
Do tepla obydlí se stěhoval dobytek, což sice pomáhalo přežít arktické mrazy, ale zároveň vytvářelo ideální prostředí pro parazity. Půdní rozbory z vikinských osad spolehlivě prokázaly výskyt škrkavek, měchovců a jaterních motolic, které běžně napadají ovce i skot.
Navzdory těmto zvyklostem zůstává pravdou, že Vikingové drželi v tehdejší Evropě hygienickou laťku mimořádně vysoko. Jejich svět byl plný kontrastů, kde se snaha o tělesný půvab a svěží vzhled potkávala s drsnými podmínkami severské přírody i zvláštními společenskými rituály.
Právě tyto paradoxy však dělají ze skutečných Seveřanů mnohem zajímavější lidské bytosti, než jaké nabízí plochá legenda o krvežíznivých divoších.
