Jedna duše sdílená s několika těly. To je reinkarnace, kterou zná každý nebo ne?
Když reinkarnaci nepřijmete jako vaše náboženství, může být alespoň povzbuzující myšlenkou, že po tomto životě vás čeká ještě další dobrodružství.
V čem se prvky reinkarnace liší od klasického náboženství?
Myšlenka znovuzrození je jiná v tom, že není dosaženo konce, ale právě naopak je udržován jakýsi koloběh života, učení se a poznávání. Zatímco klasické křesťanské náboženství se smrtí pracuje jako s konečným stavem, kdy duše spočine buď v nebi, nebo v pekle, a to podle jejich pozemských činů, východní náboženství tíhne k opakujícím se cyklům. Ty se však nedějí bez příčiny. V případě reinkarnace se duše po smrti opakovaně vrací do pokaždé jiných tělesných schránek, aby dosáhla své nejlepší úrovně.
Teprve duše, která se tímto koloběhem dostane až na samotný vrchol poznání, nachází klid a mír a do žádné tělesné stránky už neputuje. Přitom názory, kolikrát se duše vrátí, aby byla dokonalá, se v náboženství, kterými jsou nejčastěji buddhismus a hinduismus, liší.
„Typickým prvkem reinkarnace je poznání, kterého duše dosahuje na své cestě životy. To, co se nepodaří v jednom životě, má šanci napravit v tom druhém. Přitom jí není nijak nadbíháno. Duše si to musí laicky řečeno dost oddřít, aby se dostala do fáze, ve které najde klid a mír.”
Přitom platí, že čím horší karmu duše má, tím déle jí cesta za svým poznáním bude trvat. Hinduismus i buddhismus však věří, že i ta nejčernější duše má schopnost se poučit ze svých chyb a dojít poznání. Hodně se přitom spekuluje, zda se může duše zemřelého znovu zrodit jen v těle člověka, nebo je možné znovu se narodit i jako nějaké zvíře. Některé verze náboženství dokonce pracují s tím, že duše se může zrodit i do rostlinné formy. To bychom však dalece překračovali klíčovou myšlenku reinkarnace.
Možnost reinkarnace zní možná až příliš idylicky
Možná se někomu bude zdát reinkarnace až příliš idylická. Na rozdíl od křesťanství, kde zkažená duše putuje bez debat do pekla, kde se smaží, je reinkarnace k duši laskavá a trpělivá, zároveň však neústupná. Nechává ji, aby se učila ze svých vlastních chyb a předešlých zkušeností. Které nás ostatně zavádí k její souvislosti s karmou. O ní už jste možná také slyšeli. Duše, která po smrti putuje těly, je zatížena svou karmou, tedy svými předešlými životy a činy. Každopádně to není tak, že by se zrodila pokaždé čistá duše, které by byl loterijním výběrem určený osud.
To, v jakém těle se zrodí, totiž hodně souvisí s tím, co dělala a kam až to dotáhla ve svém předchozím životě. A aby to neměla úplně lehké, nastaví nový život duši přesně takové překážky, které mají za cíl ji formovat. Pokud jste tedy byli v předešlém životě vrahem, nejspíš v tom novém zažijete vraždu své nejbližší osoby, abyste si právě touto zkušeností mohli projít.
A proč si tedy své minulé životy nepamatujeme, namítáte možná? Je to proto, že je duše až příliš zatížena aktuálním životem, že nemá šanci vzpomínat na to, co se dělo předtím, než se zrodila v novém těle. Čas od času se však najdou lidé, kteří tvrdí, že si na svůj minulý život vzpomínají. Právě to pak vede k dřívějšímu vyčištění karmy. Ostatně tu můžete čistit kdykoliv, a to dobrými skutky. Ty ovšem musí vycházet z vaší podstaty a nesmí být hrané. Čím lepším člověkem tedy budete, tím čistší bude i vaše karma.
