Na letišti v Egyptě mě oslovil neznámý muž. Vyvázla jsem z toho o 50 dolarů lehčí
Hurghada, únor 2023. Pamatuju si přesně tu vůni – směs parfémů z duty free shopu a klimatizace na plné obrátky. Čekací hala byla plná rodin s dětmi, párů v tričkách s egyptskými motivy a já mezi nimi, unavená, ale spokojená. Za pár hodin mám být doma.
„Excuse me, madam. Your passport, please.“
Otočila jsem se. Muž ve tmavé uniformě, odznak na hrudi, vážný výraz. Automaticky jsem sáhla do tašky. Pas jsem měla připravený, jako vždycky. Podala jsem mu ho s úsměvem, který měl říct: Všechno v pořádku, jsem jen turistka na cestě domů.
Listoval v něm déle, než bylo normální. Pak zvedl oči. Come with me, please...
Moment, kdy se zastaví čas
Nebyla to prosba. Byl to příkaz. Kolem procházeli lidé, nikdo si mě nevšímal. Cítila jsem, jak mi začíná bušit srdce. Co jsem udělala špatně? Projížděla jsem si v hlavě poslední týden – pláž, bazén, výlet na poušť, večeře v hotelu. Nic. Nic, co by mohlo být problém.
„Why? What’s wrong?“ zeptala jsem se, a hlas se mi třásl víc, než jsem chtěla.
„Just come.“ Ukázal směrem k bočním dveřím, mimo hlavní prostor haly.
Šla jsem. Co jiného mi zbývalo? Táhla jsem za sebou kufr, který najednou vážil tunu. V hlavě mi běžely scénáře – zapomněla jsem zaplatit nějaký poplatek? Mám v kufru něco zakázaného? Ale co, vždyť jsem si kupovala jen trička a magnety…
Místnost bez oken
Zavedl mě do malé kanceláře. Stůl, dvě židle, na zdi fotka prezidenta. Žádné okno. Řekl mi, abych si sedla. Pak odešel a zavřel za sebou dveře.
Seděla jsem tam sama dvacet minut. Možná půl hodiny. Čas se v takových chvílích táhne jinak. Zkoušela jsem si připomenout všechno, co jsem kdy slyšela o právech turistů, o tom, co dělat v cizině, když… Ale nic konkrétního mi nepřišlo na mysl. Jen panika.
Mobil jsem měla v tašce, ale nevěděla jsem, jestli ho můžu vytáhnout. Komu bych volala? Rodičům? Kamarádce? A co bych jim řekla – Nevím, co se děje, ale mám strach?
Nikdy předtím jsem nepocítila takovou bezmoc. Být úplně sama, bez možnosti se bránit nebo aspoň pochopit, co se vlastně děje.
Když se vrátil
Dveře se otevřely. Tentokrát přišel s dalším mužem, starším, v civilním oblečení. Ten druhý mluvil líp anglicky. Položil můj pas na stůl a řekl: „We need to check your luggage.“
Kufr jsem otevřela s rukama, které se mi třásly. Začali prohledávat každou věc. Vytahovali trička, šaty, kosmetiku. Otevírali krabičky se suvenýry. Hledali něco konkrétního, nebo jen zkoušeli, jestli se nezhroutím?
„Do you have any antiques? Any old items?“ zeptal se ten starší.
„No, nothing. Just souvenirs from shops,“ odpověděla jsem rychle. A pak mi to došlo. Starožitnosti. V Egyptě je přísný zákaz vývozu jakýchkoliv historických předmětů. Ale já jsem nic takového neměla. Jen levné magnety a tričko s pyramidami.
Pokračovali v prohlídce. Mlčky. Já seděla a sledovala, jak mi cizí ruce procházejí intimní věci – spodní prádlo, léky, deník, který jsem si vzala na cestu a napsala do něj tři věty.
Peníze na stole
Po dalších deseti minutách ten starší muž zavřel kufr. Podíval se na mě. „Everything seems okay. But… there is administrative fee. For the inspection.“
Poplatek. Samozřejmě. Nebyla jsem naivní, věděla jsem, co to znamená. Úplatek. Ale byla jsem v pasti. Let mi odlétal za hodinu a půl. Neměla jsem čas řešit, jestli je to legální nebo ne.
„How much?“ zeptala jsem se tiše.
„Fifty dollars.“
Vytáhla jsem peněženku. Měla jsem tam ještě nějaké dolary z výměny. Položila jsem bankovku na stůl. Ani se na mě nepodíval, jen ji vzal a strčil do kapsy. Pak mi vrátil pas.
„You can go now. Have a safe flight.“
Cesta k odletové bráně
Vyšla jsem z té místnosti s pocitem, jako bych se brodila bahnem. Nohy se mi třásly. Táhla jsem kufr zpátky do haly a snažila se vypadat normálně. Kolem mě procházeli lidé, smáli se, fotili se. Nikdo netušil, co jsem právě prožila.
Sedla jsem si na plastovou sedačku u gate a začala jsem brečet. Tiše, do dlaní, abych na sebe neupozorňovala. Nebyl to pláč úlevy. Byla to vztek. Bezmoc. Ponížení.
Proč zrovna já? Udělala jsem něco špatně? Měla jsem se bránit? Volat na ambasádu? Ale jak, když mi vzali pas a zavřeli mě do místnosti?
Uvědomila jsem si, že všechna ta bezpečnost, kterou cítíme doma, je jen iluze. Stačí překročit hranice a najednou jste zranitelní způsobem, který vás nikdo nepřipraví.
Co jsem si odnesla
V letadle jsem seděla u okýnka a dívala se, jak pod námi mizí egyptské pobřeží. Měla jsem v hlavě tisíc myšlenek. Měla jsem to nahlásit? Komu? A co by to změnilo?
Doma jsem o tom dlouho nikomu neřekla. Připadalo mi to jako selhání – dala jsem se nachytat, měla jsem být chytřejší, silnější. Ale pak jsem si uvědomila, že problém nebyl ve mně. Problém byl v systému, který tohle dovoluje. A v tom, že jako žena sama v cizí zemi jsem byla snadný cíl.
Dneska, rok a půl potom, už to vidím jinak. Neudělala jsem chybu tím, že jsem zaplatila. Udělala jsem, co bylo v tu chvíli nejbezpečnější. Dostala jsem se domů. To je to hlavní.
Ale něco se ve mně změnilo. Když teď cestuju, jsem ostražitější. Víc si hlídám, kam jdu, s kým mluvím, co říkám. Není to strach – je to respekt k tomu, že svět není vždycky bezpečné místo. A že někdy musíte bojovat jen proto, abyste se dostali domů.
Co bych udělala jinak
Možná nic. Možná všechno. Těžko říct, když sedíte v bezpečí vlastního bytu a vzpomínáte na moment, kdy jste měli strach.
Ale kdybych mohla dát radu sama sobě z té doby – nebo komukoliv, kdo se ocitne v podobné situaci – řekla bych: Důvěřuj svému instinktu. Když něco není v pořádku, pravděpodobně není. A není ostuda přiznat, že máš strach. Ostuda je předstírat, že se nic neděje.
Egypt miluju pořád. Moře, památky, lidi, které jsem tam potkala. Ale ta zkušenost na letišti mi připomněla, že cestování není jen Instagram fotky a zážitky. Někdy je to taky zkouška toho, jak moc dokážete zůstat sami sebou, když vás někdo tlačí do kouta.
A já jsem z toho kouta nějak vylezla. S jizvou, ale venku.
pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce
