Po příletu do exotické země jsem cítila nadšení. Za pár hodin jsem brečela strachy na pokoji
Letadlo přistálo v Bangkoku brzy ráno. Pamatuju si ten moment, když jsem vystoupila z klimatizované kabiny a srazila mě vlna vlhkého horka. Bylo to jako vstoupit do sauny plné cizích vůní – kadidlo, smažené jídlo, benzín. Kolem mě se tlačili lidé, všude slyšela thajštinu, nápisy nečitelné, chaos.
Měla jsem připravený plán. Uber do hotelu, sprcha, pak průzkum okolí. Jednoduchý program. Jenže už v tu chvíli jsem cítila, jak mi srdce buší rychleji než normálně. Říkala jsem si, že je to jen únava z letu, jetlag, nic víc.
Když se nadšení změní v paniku
V hotelu jsem se snažila uklidnit. Rozbalila jsem si věci, dala sprchu, oblékla čisté oblečení. Ale ten pocit nepohodlí nikam neodcházel. Naopak. S každou minutou sílil. Začala jsem si všímat detailů – jak je pokoj malý, jak zní ulice za oknem, jak jsem vlastně úplně sama v zemi, kde nikoho neznám.
Kolem poledne mě poprvé přepadla panika. Seděla jsem na posteli a snažila se přesvědčit sama sebe, že vyrazím ven. Že přece kvůli tomuhle jsem tady. Ale nohy mě neposlouchaly. Ruce se mi třásly. V hlavě mi běžely myšlenky jako na pásu: Co když se mi něco stane? Co když onemocním? Co když se ztratím?
Nakonec jsem zůstala v pokoji. Objednala jsem si jídlo přes aplikaci, protože představa jít do restaurace mi připadala nezvládnutelná. Když mi ho přinesli, nemohla jsem ho skoro sníst. Měla jsem sevřený žaludek.
Noc plná slz a pochybností
Večer byl horší. Ležela jsem v posteli a brečela. Tiše, abych nerušila sousedy. Cítila jsem se jako úplná selhanka. Kolik peněz jsem do téhle cesty dala? Kolik času jsem plánovala? A teď tady ležím a bojím se vyjít z pokoje.
Psala jsem kamarádce domů. Napsala jsem jí pravdu – že mám strach, že nevím, jestli to zvládnu. Její odpověď přišla ráno: Dej si čas. Nemusíš hned dobývat město.
První den v Bangkoku jsem strávila zavřená v hotelovém pokoji. Brečela jsem a přemýšlela, jestli nemám vzít zpáteční letenku. Připadala jsem si jako zbabělec.
Malé kroky místo velkých skoků
Druhý den jsem si řekla, že zkusím něco jednoduchého. Půjdu jen k nejbližšímu obchůdku. Kousek od hotelu, pět minut tam a zpátky. Nic víc.
Vyšla jsem ven a málem se otočila hned ve dveřích. Ulice byla plná lidí, motorek, pouličních stánků. Všechno na mě doráželo najednou. Ale došla jsem k tomu obchůdku. Koupila jsem si vodu a banán. A vrátila se.
Byla jsem na sebe pyšná. Znělo to směšně – pyšná na nákup vody. Ale v tu chvíli to byl můj malý úspěch.
Další den jsem šla o kousek dál. K chrámu, který byl vidět z hlavní ulice. Pak do malé kavárny. Vždycky jsem měla v hlavě únikovou cestu – věděla jsem, jak rychle se dostanu zpátky do hotelu. Ale postupně jsem zjišťovala, že ten strach trochu povoluje.
Co mi pomohlo zvládnout to
Nepsala jsem si žádný ambiciózní program. Žádné dnes musím vidět pět chrámů a tři trhy. Prostě jsem každé ráno vstala a řekla si: Dnes zkusím jednu novou věc. Jednu!
Někdy to byla jízda lodí po řece. Jindy jen posezení v parku. Jednou jsem se odvážila do pouličního stánku a objednala si pad thai. Majitel na mě mluvil thajsky, já jsem ukazovala prstem a smála se. A fungovalo to.
Pomohlo mi, že jsem přestala srovnávat svůj zážitek s ostatními. Na Instagramu jsem viděla holky, jak skáčou do vodopádů a popíjejí koktejly na pláži. Já jsem seděla v kavárně a četla knížku. A bylo to v pořádku. Byla jsem tam, kde jsem potřebovala být.
Když jsem konečně pochopila
Asi pátý nebo šestý den jsem se probudila a uvědomila si, že se těším. Těším se vyjít ven. Těším se na snídani v malé restauraci, kam jsem chodila každé ráno. Těším se na procházku podél kanálu.
Ten strach úplně neodešel. Občas se vrátil, hlavně večer nebo když jsem byla moc unavená. Ale už mě nepřemohl. Naučila jsem se s ním žít. Říkala jsem si: Dobře, bojím se. Ale stejně to zkusím.
Thajsko mi nedalo instagramové fotky plné adrenalinu. Dalo mi něco jiného – pochopení, že můžu zvládnout víc, než jsem si myslela. Že strach není důvod se zastavit. Je to jen pocit, který projde.
Co bych si dnes řekla tehdy
Kdybych se mohla vrátit k sobě do toho prvního dne, když jsem ležela na posteli a brečela, řekla bych si: Je v pořádku mít strach. Není to selhání. Je to jen znamení, že děláš něco nového.
Nemusela jsem být hrdinka. Nemusela jsem hned první den dobýt celé město. Stačilo udělat jeden malý krok. A pak další. A pak další. Dnes, když vzpomínám na tu cestu, nevzpomínám si na chrámy nebo trhy. Vzpomínám si na tu ranní kavárnu. Na úsměv majitele obchůdku. Na pocit, když jsem poprvé šla sama lodí a nebála jsem se.
Thajsko mě nenaučilo být fearless (nebojácnou). Naučilo mě být brave (odvážnou). A to je mnohem víc.
pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce
