Má cenu 100 000 Kč a může ji mít v peněžence každý. Rozhoduje drobný detail
Drobné v kapse vnímáme jako nutné zlo. Těžké, hlučné a při první příležitosti je cpeme do automatu na lístek nebo kávu. Málokdo tuší, že právě teď může mít v peněžence kousek kovu za cenu dovolené v Řecku. Nebo rovnou za cenu ojetého auta.
Řeč je o české dvacetikoruně, která na první dobrou vypadá jako každá jiná. Jenže když ji otočíte, zjistíte něco zvláštního: na obou stranách je vyražený stejný motiv. Místo českého lva a státního znaku tam dvakrát uvidíte svatého Václava na koni. Přesně tahle anomálie z ní dělá numismatický unikát, po kterém sběratelé doslova pasou.
V zahraničních aukcích se její cena vyšplhala přes pět tisíc eur, tedy kolem 117 000 korun. A to není všechno. V dubnu 2024 padl v tuzemské dražbě nový rekord: téměř půl milionu korun. Za kousek plechu, který kdysi někdo dostal jako drobné u pokladny.
Jak se z běžné mince stane poklad
Celá věc začíná v mincovně. Při výrobě se do lisu omylem dostala dvě stejná razidla – obě pro rub s jezdeckým motivem. Výsledek? Mince bez líce, bez letopočtu, bez českého znaku. Numismatikové takovým kusům říkají chyboražba a mezi sběrateli patří k nejžádanějším artikulům vůbec.
Proč? Protože takových exemplářů vznikne v řádu jednotek, maximálně desítek kusů. Zatímco běžných dvacetikorun se vyrazí miliony, chybné kusy projdou kontrolou jen výjimečně. A právě vzácnost v kombinaci s viditelnou odchylkou vytváří na trhu explozivní poptávku.
Zajímavé je, že stáří samo o sobě nic neřeší. Spousta mincí z dob Rakouska-Uherska nebo první republiky má dnes hodnotu pár korun, protože se jich dochovaly miliony. Naopak moderní kus z přelomu tisíciletí může být numismatickou legendou. Rozhoduje kombinace: nízký náklad, výrobní vada, poptávka.
Klasickým příkladem je československý pětihaléř z roku 1924, jehož aukční cena přesáhla 1,5 milionu korun. Nebo tuzemská desetikoruna z roku 2000 s brněnským Petrovem, která měla limitovaný náklad třicet tisíc kusů a dnes se obchoduje za tisíce. Princip je vždy stejný: čím méně kusů, tím vyšší cena.
Pozor na padělky a domácí experimenty
Pokud byste takový poklad našli, první impuls bývá jasný: vyčistit ho. Právě to je největší chyba, kterou můžete udělat. Saponát, lešticí pasta, dokonce i obyčejná voda s hadříkem – to vše nevratně poškodí povrch kovu. Každý škrábanec sráží hodnotu dolů. Odborníci doporučují na minci vůbec nesahat a rovnou ji uložit do měkkého obalu.
Druhá past číhá na trhu samotném. Existují totiž kouzelnické mince – podvrhy vyrobené slepením dvou zbroušených běžných dvacetikorun. Na první pohled vypadají jako pravá chyboražba, ale pod lupou je na hraně patrný spoj. Skutečný exemplář z mincovny má hranu hladkou, bez jakéhokoli přechodu.
Proto je klíčové nechat si nález ověřit certifikovaným numismatikem. Teprve odborné posouzení stavu, pravosti a dochování určí, jestli držíte v ruce minci na dovolenou, nebo jen zajímavou kuriozitu.
A co když máte doma schované pamětní dvacetikoruny z roku 2000 s motivem orloje? Ty se razily k miléniu v nákladu milionů kusů. Jejich hodnota je dnes rovna nominálu. Schovávali si je všichni, takže vzácností se nikdy nestaly. Naopak klasická dvacetikoruna se svatým Václavem z téhož roku má také náklad pět milionů kusů – žádná senzace.
Vzácná je jen ta s chybou. Ta bez letopočtu, bez lva, se dvěma stejnými stranami. A ta může být kdekoli – v peněžence, v prasátku, v krabici od bot na půdě. Stačí se podívat pořádně.
