Architektonický skvost v Brně: Vila Tugendhat
Jak se rodila tato zajímavá stavba
Stavba byla zahájená roku v létě 1929. Kromě hlavního dodavatele z Brna se na stavbě podílela celá řada zahraničních firem. Vzácný materiál se na stavbu svážel z celého světa. Největší finanční podíl na financování stavby měl Alfred Löw-Beer, který si svou jedinou dceru Grétu pěkně hýčkal. Na projektování domu nebyl stanovený žádný finanční limit. Stavba domu včetně vybavení přišla na milion říšských marek, které odpovídaly osmi milionům tehdejších prvorepublikových československých korun. Pro srovnání: prvorepubliková vila velmi dobré úrovně se dala pořídit za 250 tisíc korun a celé městské lázně stály 7,5 milionů tehdejších československých korun. Stavba trvala pouhých 14 měsíců, což byla na tak rozsáhlou stavbu velmi krátká doba. Vánoce roku 1930 slavili mladí manželé už ve svém.
Práci německého architekta Ludwiga Miese Gréta viděla v Berlíně, kde studovala dějiny umění. Padla jí do oka Perlesova vila, která měla nádherná velká okna do zahrady. Architekt nejprve nabídku na vytvoření projektu odmítl, ale když navštívil Brno, změnil názor. Pozemek, který měla Gréta pro stavbu vily, měl úchvatný výhled na brněnské panorama s katedrálou sv. Petra a Pavla a s dominantou hradu Špilberk.
Vzácný materiál se na stavbu svážel z celého světa. Největší finanční podíl na financování stavby měl Alfred Löw-Beer, který si svou jedinou dceru Grétu pěkně hýčkal.
Když potom architekt zjistil, že má neomezené finanční možnosti, bylo definitivně rozhodnuto o jeho účasti na velkolepé stavbě. Byl pověstný svou náročností na použité materiály a v tomto případě se nemusel starat, jak vysoké náklady zdůvodní. Tak pořídil například travertin v italském lomu v Tivoli, který už byl dávno zavřený, a tak ho znovu nechal otevřít.
Asi nejznámější částí vily je hlavní prosklený obytný prostor se zimní zahradou. V domě je několik architektonických zajímavostí, které byly v době vzniku stavby naprosto unikátní. Jde například o volně řešený prostor nebo o velká čelní okna, která se dají zasunout do podlahy a tím se prostor otevře a splyne se zahradou. Nosný systém budovy netvoří nosné zdi a překlady, ale 29 ocelových nýtovaných nosných sloupů, které jsou v interiéru opláštěné mosazným pláštěm chránící konstrukci před vlhkostí.
Osud stavby po odchodu majitelů
Majitelé vily museli v roce 1938 vilu opustit. Byli Židé a tušili, že jim následující období nepřinese nic dobrého. Stačili si odvést velkou část vybavení. Rodina i s dětmi byla nejprve ve Švýcarsku, poté v Londýně, a nakonec ve Venezuele.
V roce 1939 vilu zabavilo gestapo a o tři roky později se stala majetkem Velkoněmecké říše. Žil v ní Walter Messerschmidt, který inicioval stavební úpravy a stavbě to neprospělo. A to ji čekalo další období, kdy sloužila jako ubytovna pro Rudou armádu, a to včetně koní. V té době byl vlastně celý interiér vily zničený. Vzácné dřevo, které sloužilo například jako police v knihovně, bylo spáleno. Nejvíce vila utrpěla, když pár měsíců před příchodem Sovětské armády vybuchla nedaleko puma a zlikvidovala prosklenou stěnu spojující obytnou část a zahradu.
Poválečná etapa
Přes nešťastné období si stavba zachovala zdravou strukturu a v poválečné době byla využívaná jako škola tance nebo léčebný ústav. V 60. letech se příznivcům architektury podařilo prosadit stavbu na seznam kulturních památek. V 80. letech proběhla rekonstrukce objektu, ale nešlo o uvedení do původní podoby. Od 90. let sloužila vila komerčním účelům, bylo zde i několik významných politických události. V roce 1994 přešla stavba do užívání Muzea města Brna a 1. července byla zpřístupněná veřejnosti jako památník moderní architektury. Od roku 2001 je tato zajímavá stavba na seznamu světového dědictví UNESCO.
Přestože se rodina Tugendhat prostřednictvím svého právníka informovala o svém dřívějším majetku, o navrácení nikdy nepožádala a nežádala ani o finanční náhradu, kterou se řešily některé restituční nároky staveb, které nebyly navráceny původním majitelům.
V roce 2018 byl ve vile natáčený film Skleněný pokoj na motivy stejnojmenného románu Simona Mawera.
Zdroj:
