Co nám brání v aktivním naslouchání

Díky nutkavé touze pomoci si během krátké chvíle vyslechneme řadu hororových příběhů, aniž bychom o to prosili. Kdo by se rád nepodělil o svou zkušenost. A to dokonce i přesto, když ten druhý o to vůbec nestojí. “Když jsem si zlomil nohu, prostě jsem to rozchodil.” Taková rada může být cenná, pokud ten, komu radu dáváme, zažil úplně stejnou situaci se stejnými pocity jako my sami. Avšak to co funguje u nás, nemusí nutně fungovat u toho druhého. Dobře míněné rady mohou někdy stav trpícího ještě zhoršit.  

“Vzchop se. Však na tom nejsi zas tak špatně.” Takové povzbuzení může občas pomoct, ale častěji trpícího ještě víc srazí. Podobně se chováme k dětem, které za námi chodí se svými “malými” starostmi zrovna v čase, kdy my dospělí řešíme starosti “velké”. Žádné starosti ale nejsou natolik malé, aby nestály za naši pozornost. Potlačováním jakýchkoliv problémů učíme děti mávnout rukou nad negativními pocity nenápadně rostoucí v jeden velký problém, který v nečekaném okamžiku vyleze na povrch. Na druhou stranu přílišné obavy a strach mohou být v komunikaci ještě ničivější.  

Jak tedy můžeme pomoci, když se nám někdo rozhodne svěřit? 

Prostě jen poslouchejte.

Věnujte druhému svůj čas, když vás o to požádá.

Uznejte jeho potřeby a nesnažte se vyhnout negativním informacím.

Věnujte objetí, pokud si to druhý přeje.

Uvařte mu nebo nabídněte jinou pomoc.

Důvěřujte vnitřní síle každého člověka, že je schopen si s problémem poradit.

Jen tam buďte.