Na 3 psí plemena zapomeňte. Jsou zákeřná, zlá a ublíží vašim dětem
Když se v médiích objeví zpráva o vážném útoku psa na dítě, téměř vždy následuje stejná debata. Na jedné straně zaznívá argument, že neexistuje zlý pes, jen špatný majitel. Na druhé straně stojí ti, kteří poukazují na statistiky a ptají se, zda některá plemena nepředstavují vyšší riziko. Pravda, jako obvykle, leží někde mezi těmito extrémy – a stojí za to se na ni podívat bez emocí.
Co říkají čísla
Statistické analýzy z nemocničních záznamů a policejních hlášení v USA, Kanadě i Velké Británii dlouhodobě ukazují, že tři skupiny plemen se v žebříčcích vážných incidentů objevují nejčastěji: pitbulteriéři (a příbuzné typy), rotvajleři a němečtí ovčáci. Podle dat Centra pro kontrolu nemocí (CDC) a studií publikovaných v časopise Pediatrics se psi typu pit bull podílejí na 60–70 % fatálních útoků na člověka za posledních patnáct let.
Kritici těchto závěrů oprávněně namítají, že je třeba zohlednit celkový počet jedinců daného plemene v populaci. Populárnější plemena logicky budou mít více incidentů. Jenže i po zohlednění tohoto faktoru zůstává poměr závažných a fatálních útoků u zmíněných plemen disproporcionálně vyšší. Nejde jen o to, kolikrát pes kousne, ale jaké jsou následky.
Genetika versus výchova
Moderní etologie a behaviorální genetika nám pomáhají lépe pochopit, co stojí za chováním psů. Výzkumy prováděné na univerzitách v Massachusetts a Helsinkách identifikovaly genetické markery ovlivňující neurotransmitery jako serotonin, které se projevují ve vyšší impulzivitě nebo nižším prahu pro agresivní reakce. Neexistuje jediný gen agrese, ale existují genetické variace, které některá plemena predisponují k určitým povahovým rysům.
To neznamená, že výchova nehraje roli – hraje, a zásadní. Dobře socializovaný a správně vedený pes jakéhokoli plemene může být skvělým společníkem. Ale tvrdit, že genetika neexistuje a vše záleží pouze na majiteli, je stejně zavádějící jako tvrdit opak.
Proč na síle záleží
Při hodnocení potenciálního rizika se posuzuje několik faktorů. Síla stisku čelistí je jedním z nich – pitbulteriéři vyvíjejí tlak kolem 235 PSI, rotvajleři přes 320 PSI, zatímco lidská čelist dosahuje jen 120–160 PSI. Dále hraje roli účel, pro který bylo plemeno šlechtěno, práh pro spuštění agresivní reakce a typ útoku.
Prakticky řečeno: zatímco kousnutí od malého teriéra může být bolestivé, ale zvládnutelné, útok silného psa s nízkou zábranou může mít fatální následky. To není démonizace konkrétních plemen, ale prostá fyzika a biologie.
Rozdělená odborná veřejnost
Vědecký konsensus v této oblasti neexistuje, což debatu komplikuje. Organizace jako Americká veterinární lékařská asociace (AVMA) zdůrazňují individuální rozdíly a vliv prostředí. Současně ale stále více veterinárních behavioristů uznává, že plemenná příslušnost přináší určitou míru predispozice k chování.
Možná nejrozumnější přístup nabízí střední cesta: uznat, že některá plemena vyžadují zkušenějšího majitele, důslednější socializaci a větší odpovědnost. Nejde o zákazy, ale o informovanost a prevenci.
Jako člověk, který toto téma sleduje dlouhodobě, si myslím, že nejhorší službu psům i lidem děláme, když odmítáme vést upřímnou diskusi. Rodiče malých dětí mají právo znát fakta. Majitelé silných plemen mají právo vědět, jakou odpovědnost na sebe berou. A psi všech plemen si zaslouží majitele, kteří chápou jejich potřeby i limity.
