Na tichomořském atolu leží radioaktivní kopule složená z 358 dílů. Je to smutné dědictví minulosti
Zdálky vypadá jako obří betonový talíř, který někdo položil na okraj tropické laguny. Na první pohled nic dramatického. Jenže pod hladkým povrchem, jen kousek od teplého moře, leží desítky tisíc krychlových metrů radioaktivního odpadu. A moře se k němu dostává každý den.
Dóm, který je jen štítem proti větru
Celá kopule se skládá z 358 betonových desek, z nichž každá měří 46 centimetrů na tloušťku. Stavba stojí na ostrově Runit, který patří k atolu Enewetak v Marshallových ostrovech. Nejde tedy o objekt na mořském dně, jak by se mohlo zdát, ale o monument na povrchu ostrova, těsně nad hladinou oceánu.
Konstruktéři ji navrhli jako mechanickou ochranu. Beton měl zadržet prach před větrem, tropickými lijáky a erozí, aby se nebezpečný materiál nerozptýlil do okolí. Podle původního záměru šlo navíc jen o dočasné řešení, než se najde trvalý způsob bezpečné likvidace. Dočasné řešení ale stojí už přes čtyři desetiletí.
Hlavní problém přitom nepřichází shora. Korálový ostrov funguje úplně jinak než pevná kontinentální skála. Podloží je pórovité jako houba, voda jím volně proudí a podzemní hladina stoupá a klesá spolu s přílivem a odlivem. Dohlížející orgány sledují praskliny v betonovém plášti, ale skutečné dění probíhá pod ním.
Kráter, do kterého zmizelo vše
Aby bylo jasné, jak se stavba ocitla na tak křehkém základě, je nutné vrátit se do roku 1947. Tehdy americká armáda nuceně vystěhovala původní obyvatele atolu, protože potřebovala rozlehlý prostor pro zkoušky nejničivějších zbraní. Za dalších několik let tu bylo odpáleno 43 jaderných náloží. V roce 1952 přišel i test první vodíkové bomby, nazvaný Ivy Mike, který sousední ostrůvek Elugelab doslova smazal z mapy.
Pro Runit se osudným stal rok 1958 a pokus s kódovým jménem Cactus. Výbuch zanechal kráter o průměru téměř sto metrů a hloubce devět metrů. O dvě desetiletí později, koncem sedmdesátých let, se rozhodlo o dekontaminaci atolu. Tisíce amerických vojáků svážely ozářenou půdu, trosky a suť a všechno to ukládaly právě do kráteru po bombě Cactus. Mnozí z nich přitom neměli dostatečné ochranné pomůcky a po letech trpěli vážnými zdravotními následky ozáření.
Do jámy se dostalo více než 85 tisíc krychlových metrů odpadu, včetně vysoce nebezpečného plutonia. A tady přišel zásadní omyl: dno kráteru nikdo neizoloval žádnou těsnicí vrstvou. Materiál ležel přímo na holém korálu. Armáda jej zalila betonem a uzavřela kopulí, kterou dokončila v roce 1980 po třech letech práce. Místní lidé jí od té doby neříkají jinak než hrob.
Slaná voda tak neustále omývá spodek skládky a přichází do styku s plutoniem i dalším materiálem. Nezávislí odborníci dlouhodobě upozorňují, že proudy mohou odpad pomalu vymývat do laguny, a ohrozit tak mořský život i celý potravní řetězec v okolí.
Dluh, který beton nezakryje
K přirozené propustnosti podloží se dnes přidává změna klimatu. Hladina oceánů stoupá a tropické bouře i tajfuny nabírají na síle. Vlny se opakovaně opírají o okraje kopule, odplavují zeminu kolem základů a hrozí, že jednoho dne naruší celou konstrukci. Marshallovy ostrovy proto bijí na poplach, protože protržení krunýře by znamenalo únik toxického materiálu přímo do otevřeného moře.
Úřední zprávy zatím stavbu označují za stabilní. Nikdo ale nedokáže slíbit, jak dlouho ještě odolá přírodním silám. Runit zůstává mrazivou připomínkou studené války a otázkou, na kterou nemáme odpověď: kdo ponese odpovědnost za dědictví, které nejde jen tak zalít betonem a zapomenout?
