Je mu 103 let a je zcela zdráv. Každý den začíná stejným způsobem
Dožít se více než sta let a přitom zůstat soběstačný, zdravý a čilý: to zní většině lidí jako přání z pohádky. Ron Letheren ale dokládá, že to možné je. Je mu 103 let, žije v britské vesnici Ellingham a nic nenasvědčuje tomu, že by o svou samostatnost hodlal přijít. Do vsi se přestěhoval asi před čtyřiceti lety se svou ženou, která už není na světě.
Život podle pevného řádu
Rodák z velšského přístavního města Barry Dock nemá v zásobě žádný zázračný lektvar ani tajný recept. Jeho život provází spíš houževnatost a řád. Za druhé světové války sloužil jako důstojník, a právě tam si podle všeho zafixoval smysl pro pořádek a režim. Po válce zamířil do školství: učil, vedl dvě školy a svou dráhu zakončil jako školní inspektor v Londýně, konkrétně v obvodech Hackney a Islington.
Desítky let odpovědné práce s lidmi mu vštípily návyky, které si drží dodnes. Jeden z nich si z tohoto výčtu ale zaslouží pozornost víc než ostatní, protože právě on rozhoduje o tom, jak Ron každý den začíná. S pravidelným cvičením prý začal před mnoha lety v Londýně a popud mu dala tehdejší manželka Doreen.
Zdraví těla je přitom jen jednou polovinou rovnice. Ron je přesvědčen, že stejně důležitá je hlava. Mozek podle něj funguje jako každý jiný sval: „musí se pravidelně zatěžovat, aby nezlenivěl a přežil“ („zastává Ron“). Proto každý den usedá k počítači a luští internetové hlavolamy. Nevybírá si jen jednoduché, naopak s chutí sahá po těch nejtěžších a hrdě tvrdí, že si s nimi i ve 103 letech poradí bez větších potíží.
Dvacet minut, které nikdy nepřeskočí
Tím rozhodujícím prvkem je dvacetiminutové cvičení ihned po probuzení, dřív než se pustí do čehokoli jiného. Nejde o žádné symbolické pohupování. Ron sám zdůrazňuje, že se nespokojí s lehkým protažením, a jeho sestava je poctivě náročná. Jedinou pomůckou je obyčejná elastická páska, s níž posiluje hlavně nohy.
Nehraje se na rychlost, ale na objem a přesnost. U jednotlivých cviků se snaží dosáhnout 60 opakování. Začíná vleže na zádech, kde rozhýbává prsty na nohou, poté zvedá celé nohy a sérii doplňuje dalšími protahovacími a posilovacími cviky. Otevřeně přiznává, že to bolí a že to chce obrovskou disciplínu překonat vlastní pohodlí. Podle něj se ale s vnitřním odhodláním dá zvládnout cokoli, a to bez ohledu na to, jak se ráno cítí.
Pohyb pro něj ranním blokem nekončí. Do dne zapojuje i obyčejné věci, třeba chůzi po schodech, kterou považuje za nenahraditelný trénink. Udržuje mu prý sílu v nohou i rovnováhu, bez nichž by nemohl žít sám. S úsměvem dodává, že cesta nahoru je v jeho věku logicky náročnější než cesta dolů.
Žádné drahé stroje, jen důslednost
Když se na Ronův režim podíváte jako na celek, nenajdete v něm nic nedostupného: žádné drahé posilovací stroje, vyčerpávající výkony ani složité plány. Jádrem je pravidelný pohyb přizpůsobený vlastním možnostem, drobné zátěže během dne a každodenní práce pro hlavu.
Všechno se nakonec sbíhá v důslednosti a pevné vůli, které mu pomáhají udržet nezávislost ve věku, kdy by si většina lidí nechala pomáhat. Své životní krédo shrnuje jednoduše: člověk by se podle něj nikdy neměl vzdávat toho, co už dokázal, neměl by ustupovat ze svých zvyků a měl by si pevně držet schopnosti a sílu, které mu život nabízí. Dalo by se tedy říct, že největším tajemstvím jeho dlouhého věku není nic výjimečného, jen ochota začít každé ráno znovu.
