Můj manžel mě týral. Trvalo mi celé roky, než mi to došlo a pak další roky, než jsem s tím začala něco dělat
Láska jak trám
Možná tím, že jsem vyrůstala jen s maminkou, bez otce, jsem si zvolila za svůj idol staršího chlapa. Plného zkušeností. Že už měl za sebou dvě manželství a čtyři děti? Nezájem! Že měl jen základku prolezlou s odřenýma ušima? Nezájem. Láska jak trám a svět byl náš.
Hej, hej, hej!
Výlety, večírky, společnost, šťastné chvíle. Ó jak pomíjivé. Záhy přišly děti, manžel o práci a nastaly změny. Já doma s dětmi, manžel někde v baru. Já platila nájem, nedoplatky za proud, oblečení, jídlo, k mateřské jsem přivydělávala, abychom nějak vyžili. Manžel nedělal nic. Práce mu smrděla, neměl vzdělání, takže ani moc na výběr, navíc jak říkal: „Já se už nadělal dost, teď koukej makat ty.“
Tak jsem makala. Děti, domácnost, stále vaření a uklízení. Chtěl kafe. Uvařila jsem ho, přinesla. Za chvíli jsem šla z obýváku do kuchyně. „Hej, hej, hej, hej!! Ty nevidíš?“ Ta já jsem byla hej, které si nevšimlo, že můj manžel vypil kávu. Neodnesla jsem hrnek. Neumyla a neuklidila.
Ven s Lenkou?
Přišla Lenka. Prý jestli s ní nepůjdu ven. Zatímco seděla v kuchyni, naklusala jsem do obýváku. „Moc prosím, mohla bych na chvilku s Lenkou ven?“ Dloubal se v nose a koukal na televizi. Dělal, že mě nevidí. Klekla jsem a prosila rukama. Dostala jsem svolení.
Jaký máš spoďáry?
Předvánoční večírek. Dobře jsem věděla, že nemůžu nic slibovat. Přijdu? Nepřijdu? Až přímo v den konání jsem se nesměle zeptala. Měl dobrou náladu. Vycházka povolena. Oblékla se a odskočila si na malou. Náhle se rozrazily dveře: „Ukaž kalhotky! Tak ukaž, v čem jdeš!“ Předvedla jsem seprané spoďáry a mohla jít. Návrat pochopitelně za dvě hodiny. Zpoždění se netoleruje.
Korkáčema do palice
Máte rádi komiksy? Po ráně do hlavy létají do kruhu hvězdičky. Můj manžel mi tento zážitek dopřál v reálu. Už nevím, co to bylo, ale prostě jsem se provinila. Když mě srazil na zem a do hlavy mě kopal korkovými pantofli, hvězdičky se opravdu točily. Líp než v komiksu.
Nožem do pupíku
Což takhle neumyté nádobí? Nevyžehlené prádlo? Je třeba ženu umravnit nožem. Vytáhl na mě kudlu, myslela jsem, že píchne. Děti byly u toho. Jediné myšlenky jsem měla, aby to neviděly, jestli mě zapíchne. Utekla jsem. Schovala jsem se v kuchyni restaurace, co byla naproti našemu domu. Vplazila jsem se za jakýsi kotel.
Zasloužila bys víc
Špatně jsem poskládala prádlo? Nebo jsem dorazila z práce o pět minut déle, prostě stačila drobnost, která manžela dokázala nadzvihnout, pokud neměl vyloženě dobrou náladu. To se mě snažil vychovat nějakou fackou nebo kopancem. Na závěr ještě dodal "Zasloužila bys víc."
Dělám, makám
Teror stupňoval. Byla jsem loutka. Odstěhovala se do dětského pokoje. Na vše kývala, pracovala doma i v práci jako robot. Oddaná služka, která plní každé přání. Až se něco zlomilo. Děti si to prostě nezasloužily.
Papá, domove!
Moc jsem prosila, ať byt vyměníme za dva malé. Nesouhlasil. „Seber si parchanty a táhni!!!“ Jedno, že to byly jeho děti. Šla jsem a plakala. Vedla jsem děti se školními brašnami na zádech. Nic jiného. Můj domov, který jsem vytvořila, se rozplýval v mlze.
Nový život
Boj o získání pokoje v ubytovně byl úporný a dlouhý, ale byl to začátek nového života. A stál za to. Bylo to po dlouhých letech mé nejlepší rozhodnutí. Spadl z nás stres. Děti se uklidnily. Co po pěkném velkém bytě s tyranem.
Potkalo mě štěstí
Za nedlouho jsem se seznámila s úžasným mužským. Spolu jsme bojovali o získání malého bytečku a vyhráli. Je to moje láska a opora. Jsem šťastná. Starší děti jsou spokojené a máme ještě společného syna.
Pryč od tyrana! Bojujte!
Nevzdávejte se! Bojujte! Nenechte se ovládat! Snaha o udržení nefunkčního manželství je pro děti frustrující. Ukončete to. Pryč! Jedině pryč od tyrana!
