Největší socialistický lapač prachu prodáte dnes za desetitisíce. Boháči se zbláznili a zdobí si jím své vily
Když se řekne české sklo, většina lidí si vybaví broušený křišťál nebo vázy z Moserky. Jenže skutečná sběratelská horečka posledních let míří jinam – k masivním, organicky tvarovaným kusům hutního skla, které vznikaly v 50. až 70. letech v severočeské Chřibské. Sklo označované jako "Beránek".
Paradox? Možná. Ale právě tato anonymita spolu s mimořádnou estetickou kvalitou a omezeným počtem dochovaných kusů z nich dělá objekty, za které se dnes platí desítky až stovky tisíc korun. A v případě výjimečných exemplářů i víc.
Kde se to kouzlo vlastně vzalo
Chřibská sklárna patří k nejstarším nepřetržitě fungujícím sklářským provozům v Evropě. Její tradice sahá do 15. století, ale zlatá éra hutního skla přišla až po druhé světové válce. Po znárodnění v roce 1945 se sklárna stala součástí státních podniků – nejprve Spojených skláren, od roku 1958 pak obřího národního podniku Borské sklo.
Zní to jako recept na šedou uniformitu, ale opak byl pravdou. Vedení si uvědomovalo, že právě unikátní hutní sklo může reprezentovat kvalitu českého sklářství v zahraničí. Designéři jako Josef Hospodka, František Zemek, Miloslav Klinger či Václav Zajíc tak dostali prostor pro experimenty, které by v běžné průmyslové výrobě neprošly.
Alchymie u pece: Jak vzniká hutní sklo
Hutní sklo se od běžné produkce liší zásadně – tvaruje se přímo u pece, bez forem, pouze s pomocí sklářské píšťaly, dřevěných pádel, kovových nůžek a mokrých novin. Ano, čtete správně. Sklář pracuje s roztavenou sklovinou o teplotě kolem 1200–1400 °C a formuje ji v reálném čase, přičemž každý kus je de facto originálem.
Základem byla sodnovápenatá sklovina s nižším obsahem olova, která umožňovala fantastickou práci s barvami. A právě barvy jsou to, co činí toto sklo tak magnetickým. Za jejich hloubkou stojí přesně dávkované barvící oxidy:
- Kobalt – celá škála modrých odstínů od azurové po safírovou
Mangan – purpurové a fialové tóny, od levandule po ametyst
Měď – zelené odstíny i vzácná rubínově červená
Neodym – dichroický efekt, kdy se barva mění podle typu osvětlení
Typickým znakem je záměrné zapouzdření vzduchových bublin. Nejde o vadu – bubliny jsou integrální součástí designu a dodávají sklu optickou hloubku a dynamiku. Po tvarování následovalo pomalé chlazení v žíhacích pecích, které trvalo hodiny i dny. Bez tohoto kroku by i ta nejkrásnější váza během pár týdnů praskla.
Detektivní práce: Jak poznat originál bez podpisu
Tady začíná ta zajímavá část. Naprostá většina hutního skla z Chřibské nemá signaturu. Bylo vnímáno jako součást výrobní řady, i když šlo o unikáty. Jak tedy poznat, co máte v ruce?
Stylistická analýza je základem. Každý designér měl svůj rukopis – Hospodkovy masivní formy, Zemkovy fluidní kompozice. Experti srovnávají tvary, proporce, způsob práce s barvou a bublinami s dokumentovanými díly. K tomu přistupuje analýza výrobních technik: jak vypadá pontilová stopa, jsou zde stopy po nástrojích, jak byl zpracován okraj?
Vzácné, ale nesmírně cenné jsou dobové katalogy a designové skici uložené v archivech Uměleckoprůmyslového muzea v Praze nebo Severočeského muzea v Liberci. A pro ty, kdo chtějí vědeckou jistotu, existuje rentgenfluorescenční spektrometrie, která určí přesné chemické složení skloviny a vyloučí moderní falzifikáty.
Nejspolehlivější cestou ale zůstává konzultace s uznávanými znalci – historiky umění a kurátory, kteří mají v očích tisíce kusů a dokáží rozpoznat autentické dílo na první pohled.
Akademická klasifikace existuje
Pro sběratele je důležité vědět, že navzdory absenci signatur existuje akademicky uznávaná typologie děl Beránek a Chřibská. Rozlišuje různé série podle charakteristických znaků (bublinkové sklo, organické tvary, vrstvené barvy), přisuzuje konkrétní typy jednotlivým designérům a umožňuje časové zařazení.
Klíčové zdroje představují publikace odborníků jako Milan Hlaveš, Jan Mergl či Antonín Langhamer a výstavní katalogy českých muzeí. Tyto materiály slouží jako základní referenční bod pro ověřování a oceňování.
Jak chránit skleněný poklad
Hutní sklo vypadá robustně, ale má své slabiny. Stálá teplota a vlhkost jsou klíčové – ideálně kolem 20 °C a 40–60 % vlhkosti. Náhlé výkyvy mohou způsobit pnutí a praskání.
Přímé sluneční světlo je úhlavní nepřítel. Některé barvící oxidy, zejména mangan, mohou pod vlivem dlouhodobého UV záření měnit barvu – jev známý jako solaritace. Používejte UV filtry na okna nebo vitríny.
Při čištění stačí vlažná voda s jemným mýdlem a měkký hadřík. Žádné abrazivní prostředky, žádné agresivní chemikálie. A samozřejmě – šetrná manipulace oběma rukama, zespodu, s čistýma rukama.
Co to znamená pro majitele starých váz
Pokud máte doma vázu po babičce z dob normalizace, která se nápadně podobá výše popsaným charakteristikám – masivní, organicky tvarovaná, s hlubokými barvami a bublinami uvnitř – stojí za to nechat ji posoudit. Trh s českým hutním sklem roste a zájem mezinárodních sběratelů neklesá.
Není to jen o penězích. Je to i o uznání řemeslné tradice, která se dokázala prosadit i v době, kdy originalita nebyla zrovna v kurzu. Každá bublina, každá barevná vrstva vypráví příběh o mistrovství a citu pro materiál. A to je hodnota, kterou žádná aukční cena plně nevyjádří.
