Komu sedá doma prach na tyto staré kýčovité hodiny, má vyhráno. Sběratelé za ně platí 20 000 Kč
Kdo by si nepamatoval ty nedělní návštěvy u prarodičů? Káva v hrnečku s kytičkami, linecké z plechovky a někde na komodě nebo na krbové římse důstojně tikaly hodiny. Každou čtvrthodinu tiše zazvonily a vy jste jako dítě nevěřili, že něco tak starého ještě funguje. Možná je máte dodnes na chalupě, v krabici na půdě nebo ve skříni po babičce. A možná je zrovna ta nenápadná ozdoba z 19. století malým pokladem, který sběratelé vyhledávají už desítky let. Řeč je o starožitných sloupkových hodinách z doby biedermeieru a pozdního empíru.
Zdobily zámecké salony i měšťanské domy a poznáte je na první pohled. Mají štíhlé sloupky, smaltovaný ciferník s jemnými římskými číslicemi a bohatý figurální dekor. Nejsou to obyčejné dřevěné pendlovky, jaké se v ČSSR dědily z generace na generaci. Jsou to malé kousky luxusu, které měly v interiéru ukázat, že dům patří lidem s vkusem i penězi.
Mistr Binje a zlato, které se nikdy neoprýskalo
Nejvíc se hledají kousky z let 1830 až 1850. Za těmi nejcennějšími stojí hodinářský mistr J. M. Binje. Jeho hodiny mají tělo z litého bronzu, pozlaceného starou technikou zlacení v ohni, které se označuje ormolu. Povrch se při ní pokrývá zlatem za vysoké teploty. Výsledkem je hřejivý, hluboký lesk, který nezmizí ani po generacích. Uvnitř pak pracuje mechanický bicí stroj, který po téměř dvou stech letech často odbíjí s tou samou přesností jako tehdy.
Tehdy to byl dárek pro bohaté rodiny, dnes je to pro sběratele takový svatý grál. Přesně tyhle hodiny dokážou v aukční síni rozvířit sál.
Jak poznat originál od sériovky
Než začnete vyklízet půdu s nadějí na jmění, vezměte hodiny do ruky. Pravý kousek je těžký, protože bronz váží. Zlacení má teplý, jemně matný lesk, ne ostrou žlutou barvu levného nástřiku. Ciferník bývá smaltovaný, bez prasklin a výrazných výštipků. A hlavně hledejte podpis, tedy signaturu J. M. Binje, která bývá na ciferníku nebo na mosazné desce strojku.
Rozdíl mezi originálem a pozdější kopií potvrzuje i odborník. Podle znalce horologie z Asociace starožitníků platí sběratelé řádově desetitisíce korun výhradně za špičkové kusy z první poloviny 19. století. Mají to být pravé bronzové plastiky s původním ohňovým zlacením a podepsaným strojem od prověřeného hodináře. Běžná veřejnost podle něj tyto originály často zaměňuje s masovou produkcí z konce 19. století nebo s novodobými mosaznými replikami. Ty bohužel žádný balík nepřinesou.
Kolik to dnes stojí a co s tím
Zatímco sériové hodiny z pozůstalosti končí v řádu stokorun, zachovalé originály od J. M. Binje se na aukčním trhu pohybují zhruba mezi 15 000 a 20 000 Kč. Pro někoho je to bonus k důchodu, pro jiného důvod, proč si hodiny nechat a opečovávat jako rodinnou památku.
Sběratelé o tom nadšeně diskutují i na internetu. Jeden z přispěvatelů sběratelského fóra to shrnul takto: „Lidé by neměli věřit všemu na internetu. Cenu nemá každá stará skříňka po babičce, ale poctivý bronz a slavné jméno mistra. Když ale máte v ruce pravý originál z roku 1850 od Binjeho, sběratelé vám trhají ruce.“ A na portálech jako Aukro.cz se podobné nálezy skutečně objevují, i když skutečné originály tam bývají vzácné.
Až budete příště uklízet chalupu nebo půdu po prarodičích, nevyhazujte nic, co tiká. Prohlédněte těžké pozlacené sloupky, ciferník i signaturu. Pokud najdete jméno J. M. Binje, obraťte se na renomovaný aukční dům nebo specializovaný starožitnický portál. A co vy? Ukrývá se u vás někde starý rodinný skvost, nebo jste už někdy narazili na zapomenutý poklad?
