Karolína (41): Kvůli rakovině jsem přišla o vlasy

Karolína (41): Kvůli rakovině jsem přišla o vlasy
Jestli jsem na sobě něco milovala, byly to moje husté hnědé vlasy. Mnoho lidí mi stále říkalo, že jim připomínám elegantní Italku s hnědou hřívou. To bylo moje místo na zemi. Vypadala jsem i jako maminka tří synů celkem mladě, a ještě jsem měla svou zdravou hřívu. To se ale bohužel úplně změnilo.

Třídní kráska

Asi v každém kolektivu na základní nebo střední škole se vyskytuje třídní krasavice. A já vím, že tou naší jsem byla já. Toto privilegium mi rozhodně dělalo dobře. Bylo fajn vědět, že když už nic, jsem aspoň krásná. Ne že bych k tomu nějak měla potřebu se ulívat! Maturovala jsem s vyznamenáním. Vystudovala jsem tak střední zdravotnickou školu a toužila jsem se stát sestřičkou. Nakonec jsem si po letech ještě dodělala vyšší odbornou školu, aby se ze mě mohla stát vrchní.

Pacienti mě neustále chválili

Začínala jsem na geriatrii, kde jsem se starala o mnohdy těžké případy. I tak jsem každé ráno šla do práce s radostí a s nadšením, že mohu pomáhat ostatním lidem. Pacienti – obzvláště muži – se pak přede mnou dokonce mnohem více snažili. Měli uklizeno a snažili se být veselí. Doktoři mi často říkali, že i krásná a šikovná sestřička je pro pacienty skvělá motivace pro zlepšení jejich zdravotních útrap. Mnozí mě opravdu často chválili a někteří mi říkali, že se zamilovali do mých hnědých vlasů. Někteří mě zase označovali za krásnou vílu.

Odešla jsem k malým dětem

Poté jsem působila na dětském oddělení. Tam to pro mě z hlediska fyzického bylo lepší, protože nebylo potřeba zvedat dospělé pacienty, ale začala jsem cítit, že na toto oddělení zřejmě nepatřím. Těžké osudy stárnoucích lidí jsem brala jako součást života. Prožili si tolik krásného, a tak měli opravdu za čím se ohlédnout. Byli šťastni tím, co zažili. A pomalu tento svět odpouštěli s vědomím, že mohli něco udělat lépe a něco ne, ale svůj život měli ve velkém procentu odžitý. Zato malé děti, kterým se do života připletlo něco těžkého, to bylo opravdu silné.

Diagnóza: rakovina prsu

Ještě, než jsem si stačila zažádat o přeložení na jiné oddělení, zjistili mi, že mám rakovinu prsu. Ta zpráva přišla jako blesk z čistého nebe. Naprosto jsem to nečekala, protože jsem kromě běžné únavy nepociťovala žádné příznaky toho, že se mnou není něco v pořádku. Chvíli mi trvalo, než se s novou situací srovnám. Brzy jsem nastoupila na intenzivní léčbu – a najednou jsem viděla celý ten lékařský kolotoč z druhé strany. Tak moc bylo příjemné, když se ke mně chovali mile. Byla jsem vděčná za každý úsměv.

Bylo to jasné – vlasy musím oholit

Od malička jsem měla takový svůj rituál – když mi bylo smutno, vzala jsem si pramínek svých vlasů a točila jsem si ho stále dokola kolem prstu. Nebo jsem si na hlavě vytvořila veselé copánky. Prostě moje vlasy byly nedílnou součástí mé osobnosti. Již po první léčbě mi oznámili, že se mám připravit na to, že mi vlasy budou padat. Abych se toho vyvarovala, doporučili mi oholit si hlavu. Je pravda, že jako zdravotník toto rozhodnutí znám, najednou jsem jej ale měla zažít na vlastní kůži! Rozhodla jsem se, že ještě vydržím. Hned po pár dnech mi ale začaly z hlavy padat celé chomáče vlasů. Padaly jako mrtvé k zemi, aniž jsem se česala. Stačilo si zajet rukou do vlasů. Bylo rozhodnuto – vlasy musí pryč!

Poté, co jsem si hlavu oholila, jsem ještě několik hodin plakala. Pořídila jsem si šátky a snažila se bojovat se svou diagnózou. Nyní je vše na lepší cestě a vypadá to, že se dokonce budu moci těšit z brzkého ukončení léčby. Nakonec jsem si přes nadaci Daruj vlasy obstarala paruku. To mi moc pomohlo překonat složité životní období. Života si dnes vážím ještě více než dříve. A těším se, až se vrátím na geriatrii. Tam prostě patřím.

Názor psychologa:

Vážená Karolíno,
to, co popisujete, je častým problémem onkologických pacientů. Pacienti musí překonat mnoho zdravotních těžkostí, spojených s léčbou, jejíž výsledek je navíc mnohdy nejistý. To je pro psychiku ohromná zátěž. Pro ženu pak to, že přijde o vlasy, může být pověstnou poslední kapkou. Kdo si něčím takovým neprošel, nejspíše si to nedokáže ani představit. Vlasy jsou pro mnohé s ženstvím a krásou neodmyslitelně spjaty a přijít o ně je rozhodně těžké. 

Ke srovnání se s touto situací mohou pomoci inspirativní příběhy jiných nemocných, kteří si již na svou proměnu zvykli a berou ji s humorem, nebo těch, kteří mají v rodině či mezi přáteli nemocného a kvůli němu si vlasy také oholili.

Máte tři děti a nemoc se Vám daří překonávat. To je ohromné štěstí. Zaměřte se na to. Radujte se z toho, že se Vám po těžkém období začíná zase dařit a máte naději vrátit se k práci, která je Vám navíc posláním. Udělala jste dobře, že jste si pořídila paruku. Může pomoci překonat počáteční stud vyjít ven bez vlasů nebo s šátkem. Ale i bez vlasů jste krásná. Naučte se mít ráda taková, jaká jste. Vaše tělo, které překonalo těžkou nemoc, si zaslouží veškerou Vaši úctu a lásku.

Emoce spojené s Vaším zdravotním stavem, ale i se ztrátou vlasů nepotlačujte a mluvte o nich – svěřte se rodině, partnerovi nebo kamarádce. Pokud máte obavy, že by Vás nepochopili, nebo se před nimi neokážete dostatečně otevřít, určitě vyhledejte psychologa. Nicméně na konci Vašeho vyprávění je cítit naděje. Na tu se zaměřte a vzhlížejte k ní. Vlasy dorostou a alespoň vyzkoušíte spoustu nových střihů a účesů, na které byste třeba jinak nenašla odvahu. A brzy se již budete naplno věnovat své práci i rodině.
 

Tento článek vychází z příběhu zaslaného do naší redakce. Z důvodu ochrany soukromí našich čtenářů byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační

Na vaše dotazy odpovídá Mgr. Alžběta Gregušová, Mediátor

Mgr. Alžběta Gregušová Mgr. Alžběta Gregušová je absolventkou olomoucké Univerzity Palackého, katedry psychologie. Cenné zkušenosti získala v nadnárodních korporacích, kde se věnovala rozvoji a ...


alzbeta.gregusova@efektivnimediace.cz