Jana (38): Kvůli autonehodě se nyní bojím řídit. Z cesty veřejnou dopravou mám panický strach
Foto: Autor: Martin Novak / www.shutterstock.com

Jana (38): Kvůli autonehodě se nyní bojím řídit. Z cesty veřejnou dopravou mám panický strach

Jana (38): Kvůli autonehodě se nyní bojím řídit. Z cesty veřejnou dopravou mám panický strach Další fotografie v galerii >
Foto: Autor: Martin Novak / www.shutterstock.com

Nikdy jsem nepatřila mezi příznivce řízení – a cesta na dovolenou do Jižních Čech byla moje řidičské maximum. Po autonehodě se ale situace změnila natolik, že mi to komplikuje celý život. Mám strach jet ráno do práce, a představa, že na dovolenou letím, je přímo nemyslitelná.


Autoškola na první pokus

V osmnácti jsem si dělala řidičák na auto i motorku. Bylo jasné, že dcera majitele obchodu s motorkářským vybavením nemůže zůstat na suchu. Sice jsem vyrůstala mezi vousáči a zvuk ani vůně motocyklů – to bylo super, ale přeci jen jsem to prostě neměla v srdci. Rozhodně se ze mě, na rozdíl od sestry, žádná motorkářka v drsných hadrech, nestala. Talent pro řízení jsem ale měla, o tom mě rodiče od začátku vždy ujišťovali. Papíry jsem zvládla s přehledem a na první pokus.

Do práce autem každý den

Neuměla jsem si představit, že bych byla bez auta. Postupně se stalo běžnou součástí mého dne. Našla jsem si práci kousek za městem a bylo jasné, že bez auta se tam jen tak lehce nedostanu. Nebyla v tom potíž, řízení mi šlo. To jsem ale vůbec netušila, jak se můj život změní po autonehodě. Do té jsem se totiž připletla naprosto nevinně – a dodnes jsem naštvaná, že jsem nevyjela o něco dřív.

Na ten listopadový den nikdy nezapomenu

Na konci listopadu byla ráno mlha, že by se dala krájet. A já ještě navíc ráno trochu zaspala, takže jsem ranní rutinu musela okleštit na úplné minimum. Nacpat do sebe za běhu něco k snědku, vyčistit si zuby, nanést rychlý make-up a řasenku – a bylo to. Na víc už prostě nebyl čas. Ještě v polospánku jsem si rychle pustila vyhřívání oken, abych dobře viděla na cestu. Přední bylo hned čiré, zadní se ale ještě nerozmlžilo. Jela jsem poměrně pomalu, protože se mi zamlžovaly i brýle. Najednou se ozvala neskutečná rána a auto skřípělo směrem příkop. „Co se to děje?“ blesklo mi hlavou. Narazila do mě dodávka, která mé malé auto nemilosrdně vystrčila z cesty.

Nemohla jsem z auta ven

Náraz auto ze zadní části slisoval – a ani přední část nebyla v pořádku, narazila totiž do stromu. Výsledek byl ten, že jsem v autě zůstala zaklíněná a nemohla jsem ven. Cítila jsem jen bolest v noze, ale jinak mi fyzicky nic nebylo. Šok byl tak velký, že jsem ale nebyla schopná reagovat na hlasy člověka, co se přiblížil k mému autu – byl to řidič dodávky. Nevím, za jak dlouho přijeli hasiči a policie. Pamatuji si, že se z mlhy najednou pravidelně vynořovala spousta majáčků, které osvětlovaly pochmurné zimní ráno. To blikání oslňovalo mé unavené oči.

Měla jsem štěstí

Hasiči se mě snažili dostat co nejdříve ven. Kolem auta se pohybovala spousta lidí. Nakonec jsem slyšela, jak je mé milé autíčko nemilosrdně stříháno – a hasičům se podařilo mě dostat ven. V nemocnici hovořili o velkém štěstí, protože jsem kromě nějakých pohmožděnin, vyraženého dechu a jedné tržné ráně byla v pořádku. Hned za dva dny jsem putovala domů a mohla jsem začít opět pracovat. Zde ale nastala velká potíž. V nemocnici jsem se navečer rozplakala a hlavou se mi začalo honit, co se všechno mohlo stát. Ovládl mě neskutečný strach a večer mi dokonce naměřili teplotu.

Představa, že ráno sednu do nějakého vypůjčeného vozidla, nepřipadala v úvahu. Musela jsem si vzít několik dnů volna. Mezitím jsem si jela vyřídit nějaké důležité věci u pojišťovny. Z autobusu MHD jsem ale musela vystoupit již po třech zastávkách – opět mi hlavou běhalo, že jsem v rukou cizího řidiče. Nakonec jsem v průběhu zimy začala do práce jezdit na malém skútru. I když mi byla zima, nedokázala jsem si představit, že bych sedla do autobusu nebo do malého auta. I tak se ale při každé jízdě třepu a mám obrovský strach.

Rozhodla jsem se podstoupit alternativní terapii na odstranění strachu. Takto se totiž nedá žít. Jak se vy perete se svými strachy?

Názor odborníka:

Milá Jano,

Vaše situace je naprosto pochopitelná. Dopravní nehoda je typ události, která může s psychikou člověka opravdu vážně zamávat, a to i v případě, že je naštěstí bez větších zdravotních následků. Člověku pak běží hlavou, že se to může stát každému a příště už takové štěstí mít nemusí…

To, co popisujete, je s největší pravděpodobností posttraumatická stresová porucha. Samozřejmě můžete zkusit alternativní léčebné metody, stejně tak Vám určitě prospějí uvolňující meditace, či volně dostupné bylinky či doplňky stravy proti stresu. Vyzkoušet můžete také jógu, nebo nějaký jiný sport, u kterého přijdete na jiné myšlenky, a do těla se Vám uvolní blahodárné endorfiny. Začněte s novým koníčkem, či hledejte útěchu v motivační či duchovní literatuře. Každému pomáhá něco jiného.

Nicméně pokud by se úzkosti nezmírňovaly, jediná opravdu spolehlivá cesta je psychoterapie. Školený odborník Vám dokáže pomoci navrátit se do běžného života. Se strachem se opravdu dlouhodobě žít nedá a jezdit na skútru i v zimním počasí také není nejlepší řešení. Navíc vysoká míra stresu se z dlouhodobého hlediska podepíše nejen na vaší duši, ale i na fyzické stránce. Proto se nebojte říci si o odbornou pomoc.

 

Tento článek vychází z příběhu zaslaného do naší redakce. Z důvodu ochrany soukromí našich čtenářů byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační

Na vaše dotazy odpovídá Mgr. Alžběta Gregušová, Mediátor

Mgr. Alžběta Gregušová Mgr. Alžběta Gregušová je absolventkou olomoucké Univerzity Palackého, katedry psychologie. Cenné zkušenosti získala v nadnárodních korporacích, kde se věnovala rozvoji a ...


alzbeta.gregusova@efektivnimediace.cz

 

Přidejte si nás na domovskou stránku
Seznam.cz nebo Google Zprávy
Přidat na Seznam.cz Přidat na Google zprávy