Designéři si rvou vlasy: Kdo má v obyváku tento nevkusný kýč, zhyzdí celý byt a zamrzl v devadesátkách
Znáte ten pocit, když vstoupíte do jinak vkusně zařízeného bytu a najednou vás něco praští do očí? Obrovská křiklavě žlutá koženková sedačka s integrovaným barem z tmavého lamina, která jako by se teleportovala přímo z roku 1995. Stojí tam, trůní uprostřed místnosti a zcela ignoruje veškeré snahy majitelů o moderní, harmonický interiér.
Takový kus nábytku funguje jako vizuální černá díra. Pohlcuje veškerou pozornost, narušuje kompozici a mění pečlivě promyšlený prostor v nesourodou směsici stylů. Designéři pro tento jev mají jednoznačné pojmenování – kýč.
Co je vlastně kýč a proč se u nás tak rozšířil
Filozof Hermann Broch definoval kýč jako systém hodnotově prázdné estetiky – umění, které si vypůjčuje z autentické tvorby, ale zbavuje ji hloubky a nahrazuje ji lacinými emocemi. Italský teoretik Gillo Dorfles ho popisoval jako lživé umění apelující na sentimentalitu a nabízející snadnou konzumaci bez skutečného prožitku.
Naše pomyslná žlutá sedačka je učebnicovým příkladem. Snaží se napodobit luxus – kůže, chrom, vestavěný bar – ale používá k tomu podřadné materiály jako koženku a lamino. Nepřináší nic nového, pouze opulentně kopíruje a přehání. Je to estetické lhaní v přímém přenosu.
Proč taková sedačka objektivně nefunguje
Nejde jen o osobní vkus. Existují měřitelná kritéria, která podobné kusy nábytku porušují. Proporce a měřítko jsou první obětí – masivní gauč předimenzovaný pro běžný obývák vytváří pocit stísněnosti místo útulnosti. Zabírá nepřiměřeně mnoho prostoru a stává se jediným obyvatelem místnosti.
Pak je tu materiálová skladba. Koženka, lamino imitující tmavé dřevo a lesklý chrom tvoří triumvirát disharmonie. Koženka postrádá texturu i životnost pravé kůže, lamino působí uměle a chrom dodává křiklavost namísto elegance. Celá kombinace vyzařuje falešnost.
Barevná paleta představuje další problém. Křiklavě žlutá může být v malých dávkách energická a radostná, ale na masivním kusu nábytku se mění v agresi. V kombinaci s tmavým laminem a chromem vzniká tvrdý, studený kontrast, který neladí prakticky s ničím.
Devadesátky jako dekáda estetického tápání
Po pádu železné opony se u nás otevřely brány západnímu zboží – často bez jakékoli kritické filtrace vkusu. Více bylo vždy lépe. Masivní nábytek, složité tvary, bohaté dekory, to vše na úkor funkčnosti a harmonie.
Typické pro tuto dobu byly lesklé syntetické materiály, které měly evokovat luxus, ale působily lacině. Zrcadlové stěny, chromové detaily, křiklavé barvy jako oranžová, tyrkysová nebo právě sytě žlutá. K tomu snaha o demonstraci nově nabytého bohatství, která vedla k opulentním, ale nevkusným interiérům.
"Konečně si můžeme dovolit něco pořádného", znělo tehdy v mnoha domácnostech. Jenže pořádné často znamenalo pouze velké a lesklé – bez ohledu na kvalitu zpracování nebo estetickou hodnotu.
Nostalgie versus objektivní kritéria
Samozřejmě, vkus je do značné míry subjektivní záležitost ovlivněná kulturou a osobní historií. Pro někoho může žlutá sedačka představovat vzpomínku na mládí, na časy, kdy se po revoluci konečně dalo něco sehnat. Pocit bezpečí a identity může přebít estetické námitky.
Ale design má i objektivní rozměr. Týká se funkčnosti a ergonomie, materiálové upřímnosti, trvanlivosti, harmonie a rovnováhy. Kvalitní design se řídí univerzálními principy, které přesahují jednotlivé trendy. A kýč na těchto kritériích většinou selhává – je nepohodlný, vyrobený z laciných materiálů, narušuje harmonii a je vizuálně přetížený.
Jak zachránit interiér před pozůstatky minulosti
Pokud i ve vašem obýváku přežívá podobný artefakt, existuje několik strategií. Ta nejradikálnější je odstranění – prodat, darovat, recyklovat. Někdy je to jediná cesta k záchraně interiéru.
Pokud má kus emoční hodnotu, lze uvažovat o transformaci. Nové čalounění v neutrální barvě, výměna chromových detailů za něco subtilnějšího. Z koženky sice kůži neuděláte, ale změna barvy a doplňků může dělat divy.
Další možností je vytvoření zóny – izolovat problematický prvek a obklopit ho komplementárními kusy. Tlumené polštáře, koberec s jemným vzorem, neutrální stěna v pozadí. Cílem je rozdělit vizuální váhu v místnosti tak, aby dominanta přestala dominovat.
Strategické osvětlení také pomáhá. Tlumené nepřímé světlo snižuje vizuální agresivitu, zatímco důraz na jiné části interiéru odvádí pozornost. A pečlivý výběr barevné palety zbytku místnosti může problematický prvek buď harmonizovat, nebo alespoň vizuálně potlačit.
Domov by měl být útočištěm, místem klidu a harmonie. Jeden nevhodný kus nábytku nemusí definovat celý prostor – pokud víte, jak s ním pracovat. Nebo pokud najdete odvahu se s ním rozloučit. Váš obývák si to zaslouží.
