Tyhle vázičky československé výroby dnes sběratelé vykupují za 20 000 Kč. Spousta Čechů je má doma
Kdo by si nepamatoval víkendy u babičky? Vůně nedělního oběda, líný tikot hodin a v proskleném sekretáři vedle svátečního porcelánu žlutozelená vázička, která v odpoledním slunci zvláštně světélkovala. Šlo o československé uranové sklo – fenomén a chloubu našich sklářských hutí. Možná vám podobný kousek dodnes leží na chalupě, v krabici na půdě nebo v zapomenutém kredenci. Kdysi stál jen pár korun, dnes se kvůli němu na aukcích přehazují sběratelé z celého světa.
V 60. a 70. letech ho najdete téměř všude: štíhlé vázičky, těžké popelníky, pohárky, cukřenky i mísy na ovoce. Lidé je kupovali v prodejnách Sklo-Porcelán pro radost a netušili, že si domů nesou kousek řemesla, které se dnes ve světě sběratelů cení víc než leccos z moderního designu.
Od Jizerských hor do národních podniků
Příběh začal už ve 30. letech 19. století, kdy sklářský mistr Josef Riedel z Antonínova začal do skloviny přidávat nepatrné množství oxidu uranu. Vznikly odstíny, kterým se začalo říkat annenská žluť a eleonorská zeleň. Technologie se nadále rozvíjela a za dob ČSSR na ni navázaly národní podniky, například Novoborské sklo, Inwald nebo sklárny v Desné.
Čeští sklářští mistři uměli to, co se dnes hledá: spojit dostupnou cenu s nadčasovým tvarem. Proto i obyčejná sériová vázička z lisovaného skla působí elegantně a v nejlepším světle dodnes překvapí hloubkou barvy.
Jak poznat, že držíte v ruce drahý kousek
Největší kouzlo uranového skla se skrývá ve fyzice. Pod UV světlem o vlnové délce zhruba 365 až 395 nm se rozzáří jasně jablkově zelenou fluorescencí. Stačí zhasnout, posvítit levnou UV lampičkou a efekt je okamžitě jasný. Jenže svítí každý kus, takže samotné zelené světlo o ceně nerozhoduje. Běžné sériové vázičky a popelníky z doby ČSSR mají stabilní, spíše nižší cenu. Skutečně vysoko se dostanou ručně broušené kusy z 19. století ve stylu biedermeieru, původní návrhy z doby art deco nebo nepoškozená autorská skla.
Podle kurátorky výstavy uranového skla v Pavilonu skla PASK v Klatovech PhDr. Jitky Lněničkové platí: „Uranové sklo má v českých zemích téměř dvousetletou tradici a od druhé poloviny 19. století se rozšířilo do běžných domácností v podobě dostupné lisované produkce. O vysoké sběratelské hodnotě však nikdy nerozhoduje pouhá schopnost svítit pod UV lampou, ale především věk, autorství návrhu, technika zpracování a naprosto intaktní stav kusu.“ Zkrátka: dívejte se na tvar, zpracování, případné značení na spodní straně a hlavně na to, jestli sklo nemá oťuky nebo praskliny.
A co zdraví? Obavy z radiace jsou většinou zbytečné. Státní úřad pro jadernou bezpečnost opakovaně uvádí, že záření běžných kusů je zanedbatelné a ve vitrínce nepředstavuje žádné riziko. Jen je dobré je nepoužívat na kyselé nápoje a jídlo.
Kolik to dnes stojí a co s tím
Pro sběratele je to svatý grál mezi sklem z dob našich babiček. Běžné sériové vázičky a dózy se dnes prodávají zhruba od 300 do 2 000 korun za kus. Skutečné skvosty, tedy historická broušená skla a signovaná díla známých výtvarníků, se na aukcích dostávají na 15 000 až 30 000 korun, v ojedinělých případech i výš. Rozdíl mezi stovkami a desetitisíci tak často tvoří jediný detail na spodní straně misky.
Zájem je přitom obrovský. Podle prodaných aukcí na Aukru i podle diskusí ve sběratelských skupinách lidé stále častěji objevují zelenožluté kousky po babičkách a zkoušejí štěstí. Jak to shrnul jeden ze sběratelů v diskusi: „Je potřeba odlišit běžnou sériovku od vzácného autorského originálu, ale zájem o toto poctivé československé sklo je dnes obrovský a ceny hezkých kousků stále rostou.“
Až budete příště uklízet půdu nebo vyklízet chalupu, zpozorněte u každé nenápadné žlutozelené vázy. Opatrně ji očistěte, prohlédněte dno, zkuste UV světlo a nechte ji nafotit. Možná držíte v ruce jen krásnou vzpomínku na babiččin obývák. A možná poklad, o kterém se bude mluvit. Máte takový kousek i vy?
