Tohle nesnáší číšníci úplně nejvíc: „Nesnášíme, když to Češi dělají“
Dvanáct hodin na nohou, plný sál, hladoví hosté a kuchyně, která se každou chvíli sype pod náporem objednávek. Právě tak vypadá běžný páteční večer za pultem i mezi stoly. Práce v pohostinství patří k nejnáročnějším oborům a platově za nimi často zaostává. Přesto jsou to paradoxně maličkosti, které dokážou obsluze zkazit celou směnu. Jde o chování, které hosté nemyslí zle, jen o něm většinou nepřemýšlejí.
Maličkosti, které bolí víc, než čekáte
Začněme u toho nejviditelnějšího. Hlasité pokřikování přes sál, luskání prsty nebo mávání ubrouskem působí na personál jako jasný signál neúcty. Číšník přitom není služebník, ale profesionální partner, který má na starosti váš zážitek. Často stačí krátký oční kontakt a lehké kývnutí hlavou. Když je plno a obsluha pobíhá, pomůže zvednout ruku do výšky hrudníku a chvíli počkat. Obsluha o vás s největší pravděpodobností ví a přijde, jakmile dokončí roznášku u jiného stolu.
Citlivým místem je také rezervace. Restaurace kvůli ní drží kapacitu, odmítá další zájemce a plánuje práci kuchyně i sálu na konkrétní čas. Host, který se o víc než deset minut opozdí a nikomu to nesdělí, staví personál do nepříjemné situace. Když se nedostaví vůbec, podnik přijde o tržbu a číšníci o spropitné. Řešení je přitom banální: stačí zavolat. Podnik pak stůl podrží, případně se domluví na posunu. Většina českých restaurací si stůl bez ohlášení drží zhruba čtvrt hodiny, než ho nabídne dalším.
Další kapitolou je oblečení. Nikdo nechce po hostech smoking ani večerní róbu, jenže běžecká souprava, vytahané tepláky nebo špinavý pracovní oděv do restaurace nepatří. Šaty fungují jako neverbální signál. Čistý a upravený zevnějšek dává najevo úctu ke kuchaři i ostatním, kteří si přišli užít klidný večer, ať už míří do malého bistra, nebo do špičkové restaurace.
Co číšníci opravdu nesnášejí
Kdo se zeptá obsluhy, co jí vadí nejvíc, často uslyší stejnou větu: „Nesnášíme, když to Češi dělají.“ Míní tím především situace, kdy se z příjemného večera stane zkouška trpělivosti. Jednou z nich je alkohol. Víno nebo pivo k večeři patří a chuť jídla podtrhne. Potíž nastává, když se pití vymkne kontrole a stane se jediným smyslem návštěvy. Přichází hluk, vulgarity a obtěžování lidí od sousedních stolů. Číšník se pak mění v hlídače a krotitele, což naruší provoz celého podniku..
Úplně jiný příběh vypráví příbor. Etiketa má pro obsluhu jednoduchý jazyk. Když jídlo jen přerušíte, odložte nůž a vidličku zkříženě přes sebe. Když je talíř dojezený, položte je vedle sebe rukojeťmi k páté hodině na pomyslném ciferníku. Číšník tak ví, že může odnést bez vyptávání.
Na konec si nechme nešvar, který personál trápí nejvíc: vysedávání po zavírací době. Objednat novou rundu drinků krátce před koncem a zůstat další hodinu je pro obsluhu těžká zkouška. Číšníky a kuchaře po dlouhé směně čeká ještě úklid, inventura a příprava na další den. Zaplatit a odejít včas je prostý projev slušnosti. V zemi, kde se běžně dává kolem deseti procent spropitného za spokojenost, je to možná ten nejlevnější způsob, jak poděkovat.
Respekt, který nic nestojí
Žádné z těchto pravidel nevyžaduje diplomatické nadání. Stačí si představit, jak vypadá večer z druhé strany stolu. Zamyslete se, kolik z těchto drobností jste sami někdy udělali, aniž byste si to uvědomili. Možná příště stačí jen zavolat, odejít o pár minut dřív nebo zvednout ruku místo hlasu. A co vás na restauracích štve nejvíc, ať už jako hosta, nebo jako člena obsluhy?
