Beru důchod 28 990 Kč. Nestačí mi to ani na slanou vodu

Sedím u kuchyňského stolu a počítám. Zase. Už po třetí tento měsíc. Na papíře mám napsané číslo 28 990 – to je můj důchod. Pod ním dlouhý seznam výdajů, který se mi prostě nevejde do rozpočtu, ať se snažím sebevíc.

Nájem v paneláku na okraji Prahy: 12 500 Kč. Energie a voda: 3 800 Kč. Léky na tlak, na srdce, na klouby: 2 400 Kč měsíčně, i s doplatky. Už jsem na 16 700 korunách a ještě jsem si nekoupila ani rohlík.

Zbylo mi 12 290 Kč na celý měsíc. Na jídlo, oblečení, hygienické potřeby, případné opravy, lékařské vyšetření nad rámec pojišťovny. Někdy si připadám jako špatná matematička, která prostě neumí správně sečíst. Ale čísla lhát neumí.

Když jsem šla do důchodu, myslela jsem, že to zvládnu

Bylo to před třemi lety. Pracovala jsem jako účetní v menší firmě, poslední plat jsem měla něco přes 32 tisíc čistého. Nebyla jsem bohatá, ale vystačila jsem si. Dokonce jsem si občas dovolila kino nebo kavárnu s kamarádkou.

Důchod mi vypočítali na 26 800 Kč. Říkala jsem si, že budu muset šetřit, ale že to nějak půjde. Jenže to bylo před třemi lety. Od té doby se všechno zdražilo – nájem mi majitel zvedl dvakrát, energie šly nahoru o víc než polovinu, léky taky. Důchod se sice valorizoval, ale směšně málo. Letos mám těch 28 990 Kč, což zní líp než předtím, ale pořád to nestačí.

A já nevím, co mám dělat jinak. Nejsem náročná. Nekupuju si značkové oblečení, nechodím na dovolené, nemám auto. Žiju v malém bytě 1+kk, protože na větší bych neměla. Vaříme si doma, nekupuju hotová jídla. A stejně to nejde dohromady.

Začala jsem šetřit na věcech, o kterých jsem si myslela, že jsou samozřejmé

První, co jsem škrtla, byly jakékoliv radosti. Žádné kino, žádná kavárna, žádné knihy. Pak jsem začala šetřit na jídle. Maso kupuju jednou týdně, a to jen to nejlevnější – kuřecí čtvrtky v akci nebo krůtí vnitřnosti. Ovoce a zeleninu beru jen to, co je zrovna ve slevě. Banány, jablka, mrkev, zelí. Pořád dokola.

Přestala jsem topit na víc než 19 stupňů. V zimě sedím doma v teplákové bundě a pod dekou. Sprchuju se obden, abych ušetřila za teplou vodu. Prací prášek kupuju ten nejlevnější, na mytí nádobí používám poloviční dávku saponátu.

Ale i tak mi to nevychází. Minulý měsíc se mi rozbila lednice. Stará, po mamince, vydržela 28 let. Oprava by stála víc než nová lednice z bazaru. Koupila jsem ji za 3 500 Kč, půjčila jsem si od dcery. Teď jí to splácím po pěti stovkách měsíčně, což znamená ještě míň peněz na jídlo.

Nejhorší je ten pocit studu

Když jdu do obchodu, vybírám to nejlevnější. Koukám na cenovky víc než na to, co vlastně potřebuju. Vidím lidi kolem sebe, jak berou do košíku normální věci – jogurty, sýry, šunku, čerstvé pečivo. A já stojím před regálem a počítám, jestli si můžu dovolit kilo jablek za 35 korun, nebo jestli mám vzít ty za 25, i když vypadají hůř.

Jednou mě u pokladny potkala bývalá kolegyně. Viděla můj nákup – rohlíky z večerní slevy, nejlevnější sýr, tři banány, konzervu fazolí. Usmála se a říká: „Ty teda umíš šetřit, co?“ Přikývla jsem, ale uvnitř jsem se hrozně styděla. Nešetřím, protože chci. Šetřím, protože musím.

Dcera mi občas přinese nějaké jídlo nebo mi pošle tisícovku. Vždycky říká, že je to od srdce, že mě má ráda. Já jsem jí vděčná, ale zároveň se cítím hrozně. Celý život jsem se o ni starala já, platila jí školy, pomáhala s vnoučaty. A teď jsem ta, co potřebuje pomoc. Je mi 67 let a jsem závislá na tom, jestli mi dcera pošle peníze.

Nikdo mi nevěří, že s důchodem 29 tisíc nemám na život

Když jsem se jednou zmínila kamarádce, že nevím, jak to zvládnu, podívala se na mě divně. „Ale vždyť máš skoro třicet tisíc důchod, to přece není málo,“ řekla. Bydlí v domě po rodičích, žádný nájem neplatí, hypotéku dávno splatila. Nemá ponětí, jaké to je platit nájem z důchodu.

Zkusila jsem jí to vysvětlit. Ukázala jsem jí čísla. Ale stejně měla pocit, že nějak špatně hospodařím, že bych měla víc šetřit. „Zkus si najít levnější byt,“ poradila mi. Levnější byt v Praze? Za míň než 12 tisíc? Kde? Podívala jsem se na inzeráty – garsoniéry za 15 tisíc, pokoje v bytě s cizími lidmi za 10 tisíc. A to bych stejně musela platit energie zvlášť.

Přemýšlela jsem, že bych se přestěhovala někam na vesnici, kde jsou nájmy nižší. Ale pak bych potřebovala auto, protože tam nejezdí autobusy. A to si dovolit nemůžu. Navíc bych byla daleko od dcery, od lékařů, od všeho.

Začala jsem přemýšlet, jestli jsem v životě neudělala chybu

Celý život jsem pracovala. Od 19 let, když jsem nastoupila do své první práce jako účetní asistentka. Vdala jsem se, měla dvě děti, pracovala na částečný úvazek, abych se o ně mohla starat. Pak jsem se rozvedla a musela jsem živit rodinu sama. Pracovala jsem na plný úvazek, někdy i přesčasy. Platila jsem odvody, daně, všechno podle zákona.

A teď mám důchod, ze kterého se nedá žít. Kolikrát jsem slyšela: „Měla sis víc vydělávat. Měla sis šetřit na penzi. Měla sis koupit byt.“ Jenže já jsem si šetřit nemohla. Z platu 25 tisíc, když jsem platila nájem, jídlo pro dvě děti, školní pomůcky, oblečení, léky. Kde jsem měla vzít peníze na koupi bytu?

Cítím se podvedená systémem, do kterého jsem celý život platila. Odvody na důchod, pojištění, daně. Říkali mi, že až budu stará, budu mít zabezpečený život. Ale tohle není zabezpečený život. Tohle je přežívání.

Poslední dobou řeším věci, o kterých jsem nikdy nepřemýšlela

Minulý týden jsem měla jít na kontrolu ke kardiologovi. Doplatek 500 Kč. Neměla jsem je. Odložila jsem to na příští měsíc. Doufám, že se nic nestane. Ale co když ano? Co když se mi přitíží a budu potřebovat dražší léky nebo vyšetření? Kde na to vezmu peníze?

Kamarádka mi poradila, abych si našla brigádu. V 67 letech. Zkusila jsem se ptát – úklid, hlídání dětí, cokoliv. Nikdo nikoho v mém věku nechce. A i kdybych něco našla, kolik bych si vydělala? Pár tisíc? A stejně bych musela řešit, jestli mi to nesrazí z důchodu.

Někdy v noci nemůžu spát a přemýšlím, co bude za pět let. Za deset. Budu mít 77 let a pořád budu muset počítat každou korunu? Budu muset žít z ruky do úst a doufat, že se mi nic nerozbije, že neonemocním, že mi dcera bude moct pomáhat?

Co jsem se naučila

Naučila jsem se žít s tím, že nikdy nemám klid. Že každý měsíc je boj. Že každý nečekaný výdaj je katastrofa. Naučila jsem se být vděčná za maličkosti – když najdu v akci něco, co normálně kupuju dráž. Když mi dcera přinese jídlo. Když se mi podaří ušetřit pár stovek.

Ale taky jsem se naučila, že systém, do kterého jsem celý život věřila, mě zklamal. Že důchod není odměna za odpracované roky, ale minimum, ze kterého se nedá žít důstojně. Že stáří v téhle zemi není klidné období odpočinku, ale neustálý stres z peněz.

Nevzdávám se. Bojuju dál, i když nevím, jak dlouho to vydržím. Počítám každou korunu, hledám slevy, šetřím, kde se dá. Ale nejsem šťastná. Jsem unavená. A jsem naštvaná, že po celém životě práce musím řešit, jestli si můžu dovolit kilo jablek.

pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce