Za Husáka ho nosil v kapse každý kluk. Kdo ho neztratil, dostane dnes od sběratelů až 15 000 Kč
Představte si dobu, kdy kapesní nůž patřil k základní výbavě každého kluka stejně jako dnes mobil. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století se bez něj nevydal na výlet do lesa nikdo, kdo na sebe chtěl dát. Ořezávání klacků u táboráku, krájení hub v lese, vyřezávání lodičky z kůry – to všechno vyžadovalo spolehlivého společníka. A ten se většinou jmenoval Mikov.
Továrna v Mikulášovicích na severu Čech zásobovala celé Československo. Její výrobky se nosily v batohu na pionýrském táboře, v montérkách na chatě i prostě jen tak v kapse. Šlo o poctivé strojírenské řemeslo, které fungovalo bez velkých marketingových kampaní. Prostě každý věděl, že když potřebuje nůž, jde pro Mikov. Název podniku vznikl v roce 1955 jako zkratka slov Mikulášovický kovoprůmysl a brzy se stal synonymem pro kvalitní kapesní nože.
Dnes, o několik desetiletí později, se na tyto kousky dívá mnoho lidí s nostalgií. Jenže staré šuplíky, garáže a půdy skrývají víc než jen vzpomínky. Z obyčejných socialistických nožů se staly vyhledávané sběratelské kousky, za které nadšenci platí velmi slušné peníze.
Rybička za pětistovku a paroh za tři tisíce
Absolutní klasikou té éry byl drobný zavírák s charakteristickou zinkovou střenkou ve tvaru rybky. Tento model, kterému se lidově říkalo Rybička, stál tehdy pár korun a představoval první nůž snad každého začínajícího zálesáka. Krájely se s ním houby, tesaly špejle na opékání buřtů a občas si na něm někdo nešikovně přivřel prst. Protože jich továrna vyrobila miliony kusů, nepatří dnes mezi nedostupné klenoty.
Přesto si zachovalý kousek v dobrém stavu bez výrazné rzi vždy najde svého kupce. Sběratelé za něj rádi dají kolem 500 Kč. Není to sice částka na nákup nového auta, ale na nůž, který kdysi stál ekvivalent jedné svačiny, jde o pěkné zhodnocení.
Mnohem zajímavější situace nastává u složitějších modelů. Během normalizace platily za velkou frajeřinu vícedílné nože se střenkami z pravého jeleního parohu. Tyto kousky mívaly kromě hlavní a vedlejší čepelky také otvírák na lahve, vývrtku, bodlo nebo pilku na dřevo. Šlo o praktické nářadí, které provázelo trampskou generaci napříč celou republikou.
Zatímco plastové verze trpěly lámáním a opotřebením, parohové varianty stárly s grácií. Za pěkně zachovalý vícečepelový nůž s parohovou střenkou, který nemá ulámané konce želízek a jehož pera stále pevně cvakají, se dnes běžně platí kolem 3 000 Kč. Zvlášť ceněné jsou verze, kde paroh nepopraskal a nýty drží střenky pevně na těle nože.
Predator za patnáct tisíc: Když socialistický nedostatek vytváří legendu
Skutečným svatým grálem mezi československými kapesními noži je však model, který se za Husáka sháněl nesmírně těžko: vyhazovací nůž Mikov Predator z osmdesátých let. Automatický mechanismus, který po stisknutí páčky bleskově vymrští čepel, fascinoval každého. Tento nůž byl za socialismu nedostatkovým zbožím a často se k němu dalo dostat jen přes známé pod pultem nebo v tehdejším Tuzexu.
Právě rané verze Predatora z osmdesátých let představují mezi sběrateli obrovský hit. Pokud má nůž původní, neobroušenou čepel, funkční vyhazovací pero a zachoval se v kompletním původním balení včetně koženého pouzdra a papírové krabičky, jeho hodnota letí prudce vzhůru. Sběratelé jsou v takovém případě ochotni zaplatit až 15 000 Kč. Rozhoduje každý detail: stav mechanismu, původní nápisy na oceli i to, zda s nožem někdo házel do stromu, což byl tehdy častý nešvar mladých majitelů.
Sběratelský trh s retro noži z Mikulášovic v posledních letech stabilně roste. Zájem táhne nejen nostalgie generace, která na těchto výrobcích vyrůstala, ale také respekt k poctivému strojírenskému řemeslu ze severu Čech. Prohlédnout starou krabici s nářadím po dědovi nebo prohrabat zapomenuté přihrádky v dílně se proto rozhodně vyplatí. Obyčejný kousek oceli, na který se desítky let prášilo, totiž může představovat nečekaný poklad.
