V EU padl radikální návrh střídání času: Překresleme mapu a změňme časová pásma
Každý březen a říjen si Evropané rituálně posouvají ručičky hodinek. Letní a zimní čas se stal rutinou, kterou drtivá většina lidí považuje za zbytečnou. Přesto se jí kontinent nedokáže zbavit. Problém ale nespočívá jen v politické neschopnosti dohodnout se – jádro celé patálie tkví v geografii samotné.
Když slunce nevychází tam, kde by mělo
Představte si ranní probuzení ve Španělsku uprostřed zimy. Venku je tma, hodiny ukazují devět, možná deset. Slunce se někde nad Galicií líně plazí k obzoru, zatímco lidé už dávno sedí v kancelářích. Na opačném konci kontinentu, třeba v Polsku, by zase v létě svítalo dávno před čtvrtou ranní. Absurdní? Určitě. A právě tohle hrozí, pokud by Evropa jen mechanicky zrušila střídání času a ponechala současná časová pásma beze změny.
Středoevropské časové pásmo je totiž brutálně široké. Táhne se od atlantického pobřeží Pyrenejského poloostrova až k hranicím s Běloruskem. Fyzikální realita slunečního cyklu se v takovém rozpětí prostě nemůže sladit s jednotným časem na hodinkách. Rybáři u Atlantiku a zemědělci na východě Polska žijí fakticky v jiných světelných režimech – a jeden společný čas jim oběma vyhovovat nemůže.
Právě tenhle rozpor přiměl Korbiniana von Blanckenburga, ekonoma a děkana německé Technické vysoké školy Ostwestfalen-Lippe, aby přišel s nápadem, který zní téměř revolučně: Nepřemýšlejme, jestli nechat natrvalo letní nebo zimní čas. Radši překresleme hranice časových pásem tak, aby odpovídaly skutečné poloze slunce nad jednotlivými regiony.
Nikdo přece nechce, aby slunce vycházelo kolem půl jedenácté dopoledne, stejně jako nikdo nestojí o ranní světlo ve tři hodiny.
Von Blanckenburgova vize počítá s tím, že by se Španělsko odpoutalo od středoevropského času a přesunulo se o hodinu zpět – do západoevropského pásma, kam geograficky patří společně s Portugalskem nebo Británií. Naopak státy ležící východněji od Německa by přešly do zóny GMT+2, tedy do východoevropského režimu. Výsledkem by bylo přirozenější rozložení denního světla napříč kontinentem.
Barcelonský plán jde ještě dál
Podobnou myšlenku rozvíjí i barcelonská iniciativa Time Use Initiative, která dlouhodobě bojuje za návrat k rytmům odpovídajícím lidské biologii. Její návrh je ještě ambicióznější: západoevropský čas by měla přijmout celá skupina zemí – Francie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Španělsko a dokonce i Irsko. Střed kontinentu by zůstal stabilní: Česko, Německo, Rakousko, Polsko i Slovensko by nadále fungovaly ve středoevropském čase. Řecko by se naopak posunulo blíž k nám, do středoevropského pásma.
Pro Českou republiku by to znamenalo zachování současného nastavení – žádné posouvání základního času, jen konečně stabilní režim bez jarního a podzimního přeskakování. Jenže než se k takovému kroku Evropa odhodlá, musela by překonat obrovské politické i technické překážky.
Přitom vůle veřejnosti byla jasná už před lety. V roce 2018 Evropská komise uspořádala masivní konzultaci, do které se zapojilo 4,6 milionu občanů. Výsledek? Úctyhodných 84 procent lidí chtělo konec střídání času. Evropský parlament tento požadavek podpořil. Pak ale přišla tvrdá realita: Rada EU, tedy zástupci jednotlivých vlád, se dodnes nedokázala shodnout, který čas má vlastně zůstat. Letní? Zimní? A co sousední země – budou mít stejný?
Politický pat a český kompromis
Výsledkem tohoto selhání je status quo. Stále platí stará pravidla: poslední neděli v březnu si posouváme hodiny dopředu, poslední neděli v říjnu zase zpátky. Česká vláda v září 2026 dokonce schválila nařízení, které střídání času legislativně ukotvuje na dalších pět let – konkrétně pro období 2027 až 2031. Politici tím de facto přiznali, že na evropské řešení se spoléhat nedá.
Přitom reforma časových pásem dává smysl nejen z pohledu chronobiologie, ale i fyziky samotné. Problém je v tom, že by vyžadovala koordinaci, jakou Evropa v poslední době příliš nezvládá. Musely by se přizpůsobit letové řády, mezinárodní vlakové spoje, logistické řetězce, bankovní systémy i tisíce digitálních služeb. Každá hodina rozdílu znamená potenciální chaos v přeshraničním obchodu.
Sám von Blanckenburg otevřeně přiznává, že nelze s jistotou říci, zda a kdy k takové změně reálně dojde. Zároveň ale zdůrazňuje, že moderní Evropa nové uspořádání časových zón potřebovala už dávno. Otázka zní: Dokáže se kontinent konečně shodnout, nebo zůstane navěky uvězněný v půlstoletí starém kompromisu, který dnes nikomu nedává smysl?
