Pokud najdete na obalu potravin tuto značku, bez obav ji kupte. Je kvalitní a zdravá
Když procházíte supermarketem a hledáte „to zdravější“ jídlo, možná jste si všimli zelených písmen na obalech. Nutri-Score – francouzský systém hodnocení potravin, který se postupně šíří Evropou. Vedle něj tu máme tradiční české značky kvality, jako je Česká Cechovní Norma. Obě slibují, že vám pomohou vybrat lépe. Jenže fungují úplně jinak a sledují odlišné cíle.
Jak vlastně funguje ten záhadný algoritmus?
Nutri-Score vychází z britského modelu nutričního profilování z roku 2005 a pracuje na překvapivě jednoduchém principu: body plus a body minus. Potravina získává negativní body za obsah energie, cukrů, nasycených tuků a soli – tedy za to, čeho bychom měli jíst méně. Pozitivní body naopak sbírá za vlákninu, bílkoviny a podíl ovoce, zeleniny či luštěnin.
Aby se produkt dostal do kategorie „A“, musí jeho celkové skóre spadat do rozmezí minus 15 až minus 1 bod. V praxi to znamená vysoký obsah vlákniny (minimálně kolem 4,7 gramu na 100 gramů), dostatek bílkovin, minimum soli a cukru. Pro většinu zpracovaných potravin je to skutečně náročná meta.
Co mě na tom systému fascinuje, je jeho neustálý vývoj. Poslední aktualizace například zpřísnila požadavky pro nápoje a rafinovaný cukr. Algoritmus není vytesaný do kamene – reaguje na nové vědecké poznatky. To je jeho síla, ale zároveň i slabina, protože výrobci musí neustále přizpůsobovat receptury.
Kdo vlastně ručí za pravdivost údajů?
Tady přichází zajímavý moment. Data pro výpočet Nutri-Score deklaruje přímo výrobce. Státní zemědělská a potravinářská inspekce sice provádí namátkové kontroly, ale neexistuje centralizovaný orgán, který by každou potravinu předem otestoval. Systém stojí na důvěře a legislativních povinnostech.
„Je to dostatečné?“ ptají se kritici. Nezávislost zajišťuje akreditace laboratoří Českým institutem pro akreditaci a dodržování mezinárodních standardů ISO. Přesto zůstávají otazníky – zejména tam, kde by certifikační orgány mohly mít vazby na výrobce.
Česká Cechovní Norma: jiný svět, jiná pravidla
Zatímco Nutri-Score měří výživovou hodnotu, Česká Cechovní Norma jde úplně jiným směrem. Toto ocenění, garantované profesními cechy jako Cech pekařů a cukrářů nebo Cech mistrů uzenářů, se zaměřuje na kvalitu surovin, tradiční receptury a řemeslné zpracování.
Pro získání loga ČCN musí výrobci splnit nadstandardní kritéria: přísné chemické rozbory, dodržování historicky ověřených postupů, jasné specifikace původu surovin. Produkty procházejí senzorickou degustací odborníky. A co je podstatné – výrobci podléhají neohlášeným inspekcím a opakovaným laboratorním testům.
Je to jako srovnávat dva různé jazyky. Nutri-Score říká: „Tohle jídlo má dobré nutriční složení.“ Česká Cechovní Norma říká: „Tohle jídlo je vyrobené poctivě, podle tradice, z kvalitních surovin.“ Obě informace jsou cenné, ale odpovídají na jiné otázky.
Harmonizace? Zapomeňte
Na úrovni EU se intenzivně diskutuje o povinném zavedení jednotného nutričního označení – a Nutri-Score je hlavním kandidátem. Jenže národní kvalitativní značky zůstávají doménou členských států. Mísit je by nedávalo smysl, protože slouží odlišným účelům.
Obě značky nicméně mají vliv na potravinářský průmysl. Nutri-Score se stal motorem pro reformulace produktů – společnosti investují do výzkumu, aby snížily cukr a sůl a dosáhly na lepší hodnocení. ČCN zase tlačí výrobce k zachování tradičních technologií a používání lokálních surovin.
Cena, kterou platíme
Za vším se ale skrývá i méně příjemná realita. Certifikace stojí peníze. Laboratorní testy, poplatky, náklady na změnu receptur – to vše se promítá do cen. A zatímco velké korporace mají rozpočty na armády specialistů, malý pekař z vesnice si certifikaci často nemůže dovolit.
Jeho poctivý chléb podle receptu prababičky tak zůstává „neoznačený“. V očích spotřebitele, zvyklého hledat loga a písmena, může působit méněcenně – přestože kvalitou možná předčí průmyslové produkty s nejlepším hodnocením.
Příště, až sáhnete po produktu s Nutri-Score „A“ nebo logem České Cechovní Normy, možná stojí za to se na chvíli zastavit. Značky jsou užitečné vodítko, ne absolutní pravda. Říkají nám část příběhu – tu, kterou lze změřit a certifikovat. Zbytek musíme doplnit sami: vlastním úsudkem, znalostí výrobce, někdy i ochutnáním. Protože kvalita jídla je nakonec složitější než jakýkoli algoritmus.
