Už od dětství mám děs ze dveří. Projít z místnosti do místnosti je pro mne neustálý boj
Promarněný pracovní pohovor
Ačkoli známí to berou s humorem, moje fobie mi umí dost ztížit život. Že potřebuji pomoct jsem si uvědomila po jednom neúspěšném pracovním pohovoru. Ten se konal ve staré historické budově, která měla několik poschodí a do všech místností vedly těžké dubové dveře.
Dokonce byly v každé chodbě! Podařilo se mi projít dovnitř budovy, ale když mi došlo, že musím těmito dveřmi procházet až do třetího patra, vyděsila jsem se a v panice utekla. Přišla jsem tak o možnost vysněné pracovní pozice. Rozhodla jsem se kontaktovat odborníka, terapeuta, který začal hledat příčinu mé fobie a díky němu jsem vlastně zjistila, že se jedná o trauma z dětství.
Zamykání jako trest
Když jsem byla malá a něco nebylo po mém, dostala jsem hysterický záchvat a hlasitě křičela. Rodiče to se mnou řešili tak, že mě na chvíli zavřeli do pokoje v podkroví, abych se tam uklidnila. Byly tam těžké dubové dveře, které hlasitě vrzaly. Do dveří jsem bušila, kopala ale nepovolily, dokud jsem se trochu neuklidnila.
O těch dveřích se mi pak často zdálo. Byly čím dál větší a větší a já menší a menší. Nakonec na mě ty obrovské dveře spadly a já zmizela. Měla jsem z nich veliký strach. Nejdřív jenom z těch dubových, do podkroví. Během života se to však stále zhoršovalo.
Postel v rohu pokoje
Později, když jsem vyrostla, už mě nikdo nikam nezamykal. Strach ze dveří ale zůstal. Ze všech. Od té doby jsem nenáviděla dveře. Uzpůsobila jsem tomu i svůj pokoj, kde jsem si umístila postel do rohu, odkud na ně nevidím. Skoro nikdy je nezavírám, i když má někdo z rodiny hlasitě puštěnou televizi v obýváku a já si chci odpočinout. Protože strach, že už dveře nikdy neotevřu, je silnější.
Často se mi stává, že si otevřu okno a dveře zabouchne průvan. Strachem skoro přestávám dýchat a neuklidním se, dokud dveře zase neotevřu. Než jsem svůj problém začala před pár měsíci řešit, velmi mi tato fobie komplikovala život. Snažila jsem se vyhýbat i chození z místnosti do místnosti, takže jsem často raději seděla v obýváku hladová, než abych musela projít dveřmi do kuchyně pro jídlo. Co kdyby se za mnou ty dveře najednou zavřely a já pak nemohla ven.
Terapie léčí
Po několika sezeních s mým terapeutem však mohu říci, že se můj stav začíná zlepšovat, o problému se už nebojím s lidmi otevřeně mluvit. I když je to pro mě stále boj, myslím, že ho začínám vyhrávat. Za pár dnů mě čeká další sezení a nemohu se dočkat. S terapeutem mohu všechno probrat a je to neskutečná úleva.
Lituji, že jsem se tak dlouho bála říct si o pomoc, protože jsem si myslela, že jsem divná a nikdo by mě nepochopil. Všechno se dá řešit, ale musíme chtít, protože určité věci samy nezmizí. Věřím, že jsem ale na správné cestě a jednoho dne se svého strachu zbavím úplně.
Článek se zakládá na příběhu zaslaného naší redakci. Redakce tento zaslaný text pouze upravuje, nezasahuje do jeho stylu a nemění význam. Jelikož chráníme soukromí našich čtenářů, neuvádíme originální jméno autora a změněna jsou i jména uvedená v článku. V případě, že se s námi chcete podělit o váš životní příběh nebo zkušenost, neváhejte a pošlete nám ho na e-mail: pribehy@fajntip.cz. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
