Česko se ocitlo nad propastí. Čeká nás stejná katastrofa jako Slováky?
Když se dnes podíváte na čekací listiny domovů pro seniory, zjistíte něco znepokojivého: jen za poslední rok se do nich nedostalo přes čtyřicet tisíc žadatelů. Jenže realita je ještě komplikovanější – rodiny v zoufalství podávají přihlášky do mnoha zařízení najednou, aby zvýšily šanci na umístění blízkého. Skutečný nedostatek lůžek je přesto alarmující.
A to je teprve začátek. V příštích letech se počet lidí odkázaných na dennodenní asistenci zdvojnásobí. Problém ale není jen v tom, kde tyto lidi ubytovat. Mnohem horší je, že nebude kdo by se o ně postaral. Nemocnice, ordinace i pečovatelské domy čelí brutálnímu nedostatku personálu, který se každým rokem prohlubuje.
Michal Špaňár, který vede slovenskou zdravotní pojišťovnu Union (ta se právě v roce 2026 slučuje s konkurenční Dôverou ze skupiny Penta), varuje: „V horizontu pěti až deseti let se naplno projeví hluboká krize dostupnosti péče.“
Lékaři odcházejí, mladí neutíkají
Když se řekne krize zdravotnictví, většina lidí si představí fronty na operace nebo přeplněné čekárny. Jenže jádro problému leží úplně jinde. Lékařů máme v mezinárodním měřítku slušný počet, fatální díra zeje mezi sestrami a ošetřovateli.
Část těchto profesionálů míří do penze, protože sami dosáhli věku, kdy už fyzicky nezvládají náročné směny. Další balí kufry a odjíždějí za lepšími platy do Německa, Rakouska či Skandinávie. Mladá generace pak díry nezaplní – jednak proto, že studijní kapacity pečovatelských a ošetřovatelských oborů jsou nedostatečné, jednak kvůli mizivé motivaci zůstat v systému, který nabízí nízké ohodnocení a vyčerpávající podmínky.
Výsledek? Populace stárne rychleji, než dokážeme vychovat náhradu za odcházející personál. Zatímco seniorů přibývá geometrickou řadou, počet lidí v produktivním věku klesá. Slovensko počítá s úbytkem zhruba 37 tisíc obyvatel jen do roku 2030, Česko sleduje podobnou trajektorii.
Penze v 67 letech? Zdravotní past
Politici se snaží ušetřit na důchodech tím, že posouvají věkovou hranici odchodu až ke 67 letům. Na papíře to vypadá jako logické řešení – lidé pracují déle, penzijní systém se nezhroutí. Realita je ale krutější.
Člověk v tomto věku už fyzicky nezvládá plné nasazení. Jeho zdravotní stav se zhoršuje, potřebuje častější kontroly, léky, někdy i asistenci. Místo úlevy pro systém tak vzniká další zátěž – více pacientů, kteří vyžadují intenzivnější péči, a zároveň méně lidí, kteří by ji mohli poskytnout.
Rodiny, které samy bojují s vysokými životními náklady a ekonomickým tlakem, už nedokážou suplovat roli pečovatelek doma. Babičku nebo dědečka prostě nemá kdo hlídat, protože všichni dospělí členové domácnosti musí chodit do práce, aby vůbec zaplatili hypotéku a účty.
Migrace by teoreticky mohla situaci zmírnit, ale ani ta není všelékem. Na Slovensku navíc přetrvávají sociálně vyloučené lokality, zejména na východě země, kde se nedaří zapojit obyvatele do standardního pracovního procesu. Místo ekonomického přínosu tak vznikají další nároky na sociální podpory, což celkovou zátěž státu ještě zvyšuje.
A i kdyby zítra začal bezprecedentní babyboom, nově narozené děti vstoupí na pracovní trh nejdříve za dvacet let. Do té doby musíme přežít s tím, co máme. A to, co máme, je stárnoucí personál, vyčerpaný systém a politické přešlapování na místě.
Pokud se radikálně nezmění podpora zdravotnického personálu, odlehčovacích služeb a kapacity školství pro pečovatelské obory, Česko vletí do krize se stejnou setrvačností jako Slovensko. Otázka nezní, jestli se to stane. Otázka zní, jestli to ještě dokážeme zmírnit.
