Utekla jsem z Česka, teď si žiju jako královna za 8 500 Kč měsíčně: Oběd stojí euro a byt s bazénem je strašně levný

Seděla jsem na gauči ve svém pražském bytě 2+kk, zírala na výpis z účtu a počítala. Zase. Nájem 18 tisíc, zálohy 3 tisíce, jídlo, doprava, telefon. Ze čtyřiceti tisíc hrubého mi každý měsíc zbylo tak akorát na to, abych přežila do další výplaty. Žádné cestování, žádné úspory, žádná budoucnost. Jen nekonečné přežívání v městě, kde jsem se narodila a které si už nemůžu dovolit.

Bylo mi třicet dva a cítila jsem se jako v pasti. Práce v korporátu mě nebavila, ale potřebovala jsem peníze. Byt byl malý, ale levnější jsem nesháněla. Říkala jsem si, že to tak prostě je, že si musím sáhnout na dno a pak to nějak půjde. Jenže nešlo. A já jsem měla pocit, že se dusím.

Nápad, který zněl jako šílenství

Jeden večer jsem scrollovala Instagram a narazila na profil holky, která žila v Da Nangu. Ukazovala svůj byt, ceny v restauracích, pláž pár minut od baráku. Psala, že vychází na 300 dolarů měsíčně. Nevěřila jsem tomu. Začala jsem hledat víc informací, číst blogy, koukat na videa. A pak jsem si to spočítala. Za cenu svého pražského nájmu bych ve Vietnamu mohla žít tři měsíce. Celý život.

Samozřejmě že jsem to nikomu neřekla hned. Věděla jsem, co uslyším. Rodiče by se zhroutili, kamarádky by kroutily hlavou, šéf by se pousmál a řekl něco o zodpovědnosti. Ale já jsem se rozhodla. Ne impulzivně, ne naivně. Prostě jsem věděla, že pokud to nezkusím teď, nikdy to nezkusím.

Dva kufry a letenka na jeden konec

Výpovědní lhůta. Dvě tašky. Letenka do Da Nangu za 11 tisíc. Žádný plán B, žádná jistota. Jen pocit, že tohle musím udělat, jinak se zadusím v rutině, která mě stejně nikam nevede. Když jsem zavírala dveře od bytu naposled, necítila jsem strach. Cítila jsem úlevu.

Let trval patnáct hodin. Seděla jsem u okýnka, koukala do tmy a přemýšlela, jestli nedělám chybu. Jestli si za měsíc nebudu zoufat a prosit rodiče o peníze na zpáteční letenku. Jestli vůbec zvládnu žít v zemi, kde nemluvím jazykem a neznám nikoho.

První noc v Da Nangu jsem nespala. Ne strachem, ale vzrušením. Ležela jsem v levném hostelu, poslouchala zvuky ulice a uvědomovala si, že jsem poprvé po letech udělala něco jen proto, že jsem chtěla. Ne protože to bylo rozumné.

Byt s bazénem za 6 tisíc

Hledání bytu trvalo tři dny. Chodila jsem po čtvrtích, ptala se, koukala. A pak jsem našla. Jednopokoj s kuchyňským koutem, balkon, bazén na střeše, posilovna v přízemí. 250 dolarů měsíčně, v přepočtu asi 6 tisíc korun. S elektřinou a vodou vyjdu na 7 tisíc. V Praze bych za to dostala maximálně tak skladovací box.

První týden jsem si musela zvykat. Na vlhko, na provoz, na to, že klimatizace běží nonstop. Ale pak přišel moment, kdy jsem si sedla na balkon s kávou, koukala na palmy a uvědomila si, že mám víc prostoru, klidu a svobody než kdy předtím. A platím za to míň než půlku toho, co jsem dávala v Česku.

Jídlo za euro, masáž za stovku

Oběd v místní restauraci stojí 40–60 tisíc dongů, což je zhruba jedno euro. Pořádná porce rýže, masa, zeleniny, polévka. Chutnější než cokoliv z pražských kantýn. Káva 20 korun, fresh juice 30. Večeře ve slušné restauraci vyjde na 150 korun. Když si dám fancy vietnamskou večeři s vínem, zaplatím 400.

Masáž? 200 tisíc dongů za hodinu a půl, tedy asi 200 korun. Chodím dvakrát týdně. V Praze jsem si dopřála masáž jednou za rok jako dárek k narozeninám. Tady je to součást běžného života. Stejně jako čerstvé ovoce, které kupuju na trhu každé ráno. Mango, dračí ovoce, papája. Všechno levnější než jablka doma.

Práce na dálku a nový rytmus

Pracuju online jako copywriterka a překladatelka. Našla jsem si klienty přes Upwork a české firmy, které potřebují texty. Vydělávám zhruba 25–30 tisíc měsíčně, což je míň než v korporátu, ale stačí mi to na pohodlný život a ještě šetřím. Pracuju z kavárny, z balkonu, někdy z coworkingu. Nemám šéfa, který by mi koukal přes rameno, nemám meetingy v osm ráno.

Můj den vypadá jinak než v Praze. Vstávám v sedm, jdu běhat podél pláže. Pak snídaně, práce do oběda. Odpoledne si dám pauzu, jdu plavat nebo na kolo. Večer pracuju ještě pár hodin, nebo jdu ven. Žádný stres, žádné zácpy, žádné šedivé nebe osm měsíců v roce.

Co mi chybí a co ne

Samozřejmě že to není pohádka. Chybí mi rodina, kamarádky, česká knihovna, srozumitelnost. Chybí mi možnost zajít do divadla nebo si přečíst nápis v obchodě bez překladače. Někdy se cítím osamělá, i když jsem obklopená lidmi. Ale nechybí mi ta dusivá nejistota, kdy nevíš, jestli ti příští měsíc zbyde na zubaře.

Nechybí mi pocit, že dřu a stejně se nikam neposouvám. Nechybí mi ranní tramvaje plné unavených lidí, kteří vypadají, že už dávno vzdali. Nechybí mi strach z budoucnosti.

Není to útěk, je to rozhodnutí

Lidi mi píšou, že jsem utekla. Že to není řešení. Že bych měla bojovat doma. Ale já jsem nebojovala proti systému, já jsem bojovala o přežití. A rozhodla jsem se, že chci víc než přežívat. Chci žít podle svých pravidel, ne podle toho, co mi někdo řekne, že je normální.

Vietnam není dokonalý. Má svoje problémy, svoje limity. Ale dal mi něco, co jsem v Česku ztratila: naději, že můj život může vypadat jinak. Že si můžu dovolit víc než jen existenci od výplaty k výplatě.

Za 8 500 korun měsíčně žiju v bytě s bazénem, chodím na masáže, jím čerstvé jídlo a mám čas na sebe. V Praze jsem za 18 tisíc měla díru bez denního světla a neustálý stres. Možná jsem utekla. Ale možná jsem se konečně našla.

Pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce.