Po krátké známosti jsme spolu jeli na dovolenou. Byl to nejhorší týden mého života

Sedím na letišti a čekám na boarding. Vedle mě Marek listuje nějakým cestovatelským blogem a já si v duchu opakuju, že to bude skvělý. Musí to být skvělý. Vždyť spolu vycházíme perfektně – aspoň tak to vypadalo při našich víkendových schůzkách v Praze. Kino, kavárna, procházka po nábřeží, sex u něj doma. Všechno fungovalo.

Jenže týden na hotelu v Chorvatsku není víkendové rande. To jsem ale ještě nevěděla.

První den: Kdy vlastně vstáváme?

Problém přišel hned první ráno. Probudila jsem se v sedm, což je pro mě na dovolené normální. Ráda chodím na snídani mezi prvními, pak si dám kafe na terase a koukám na moře. Marek spal do jedenácti. Do jedenácti. A když jsem se ho zeptala, jestli nechce jít na pláž, mračil se, že přece nemůžu čekat, že bude vstávat jak na brigádě.

Dobře. Můžu počkat. Jenže pak chtěl dlouhou snídani (kterou jsem už měla dávno za sebou), pak se musel vrátit na pokoj pro sluneční brýle, pak měl hlad a musel se stavit v supermarketu. Na pláži jsme byli ve dvě odpoledne, kdy už slunce pálilo jak blázen.

„Mohla jsi jít sama,“ řekl mi, když jsem poznamenala, že jsme zase přišli o půl dne.

Mohla. Ale nešlo přece o to být sama. Šlo o to být spolu.

Třetí den: Peníze, které neexistují

Marek platil první večeři. Já druhou. On třetí. Čtvrtou jsem zaplatila zase já a začalo mi docházet, že v téhle rovnici něco nesedí. Jeho večeře stála 380 korun (pizza a pivo), moje 720 (ryba, salát, víno pro nás oba). Když jsem se ho zeptala, jestli bychom to nemohli nějak vyrovnat, řekl, že přece nebudeme počítat každou korunu jak důchodci.

Připadala jsem si strašně. Jako bych byla ta zlá, která kazí romantiku tím, že řeší prachy. Ale já neřešila prachy – řešila jsem férovost.

Pátý večer jsem navrhla, že zajdeme do té hezké restaurace na kopci, o které jsem četla. Souhlasil. Večeře pro dva vyšla na 1 850 korun. Zaplatila jsem. On ani neprotestoval. Cestou zpátky do hotelu jsem měla poprvé chuť brečet.

Šestý den: Mlčení, které řve

Nejhorší ale nebyly peníze. Nejhorší bylo, že jsme si najednou neměli co říct. Když jsme spolu byli v Praze, povídali jsme si hodiny. Tady jsme leželi na lehatkách a každý zíral do mobilu. Já jsem četla články, on sledoval stories lidí, které ani pořádně neznal.

Zkusila jsem začít konverzaci. „Co kdybychom zítra zkusili tu túru na vodopády?“ Podíval se na mě, jako bych navrhla výstup na Everest. „Já jsem tady od toho, abych odpočíval, ne abych lezl po horách.“

Dobře. Tak odpočívej. Jenže odpočívat spolu v tichosti, kde každý cítí, že to nefunguje, to není odpočinek. To je výdrž.

Večer jsme šli na drink do beach baru. Seděli jsme u stolu, koukali na západ slunce a já jsem přemýšlela, jak je možný, že tohle měla být ta nejromantičtější dovolená a místo toho počítám hodiny do odletu domů.

Poslední den: Úleva místo smutku

Když jsme balili kufry, cítila jsem hlavně jedno – úlevu. Že to končí. Že už nebudu muset předstírat, že je všechno v pohodě. Že se nebudu muset ptát, jestli chce jít na výlet, a poslouchat, že ne. Že nebudu muset řešit, kdo platí večeři, a připadat si přitom jak hysterka.

Na letišti jsme čekali na gate a Marek se mě zeptal: „Tak co, příští rok zase?“ Usmála jsem se a řekla něco vyhýbavého. Věděla jsem, že příští rok nebude. Vlastně jsem věděla, že ani příští měsíc nebude.

Co jsem si z toho odnesla

Rozešli jsme se asi tři týdny po návratu. Nebyla to velká scéna, spíš tiché vyhasnutí. Řekla jsem mu, že to mezi námi nefunguje, a on vlastně ani moc neprotestoval. Možná to věděl taky.

Dlouho jsem si vyčítala, že jsem na tu dovolenou vůbec jela. Že jsem měla čekat, poznat ho líp, nedělat unáhlený kroky. Ale dnes už vím, že ta dovolená mi ukázala věci, které bych jinak zjišťovala měsíce nebo roky. Ukázala mi, jak se chová, když nemůže utéct po dvou hodinách domů. Jak řeší peníze. Jak vypadá jeho představa společného času.

A hlavně – ukázala mi, že romantika není jen o západech slunce a držení za ruce. Je o tisíci drobností, které se dějí mezi tím. O kompromisech. O férovosti. O tom, že chcete trávit čas spolu, i když zrovna neděláte nic extra.

Dneska když vidím nějaký pár, co spolu jede po krátké známosti na dovolenou, nepovídám jim, ať to nedělají. Možná to u nich bude fungovat. Možná zjistí, že jsou pro sebe stvořený. Nebo možná – jako já – zjistí pravdu dřív, než by ji zjistili jinak. A to taky není špatný.

Jen už nikdy nepojedu s někým k moři po třech měsících. To mi stačilo jednou.

pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce.