Myslela jsem, že dovolená na horách bude relaxace. Pak přítel vytáhl mapu
Sedím v autě a scrolluju Instagramem. Fotky z bazénů, koktejly, lehátka. Za oknem se už rýsují vrcholky Krkonoš a já se usmívám. Konečně týden klidu, žádný stres, žádné povinnosti. Nová kniha v batohu, tři plavky v kufru, slunečník už vidím před sebou.
„Těším se, jak si to užijem,“ říkám příteli.
On přikývne a něco zamumlá o „krásných výhledech“. V tu chvíli jsem ještě netušila, že ty výhledy budou z nadmořské výšky přes tisíc metrů a že k nim nepovede lanovka.
První varování jsem ignorovala
Check-in v hotelu proběhl hladce. Krásný pokoj, výhled na hory, v přízemí wellness centrum s bazénem. Perfektní. Rozbaluju kufr a chystám plavky.
„Tak co, jdeme se vykoupat?“ ptám se nadšeně.
Přítel se na mě podívá zvláštně. „Dneska už ne, musíme si naplánovat túry. Přines mi prosím tě tu mapu z auta.“
Túry. Množné číslo. V hlavě mi problikne varovná kontrolka, ale rychle ji zhasnu. Vždyť jsme na horách, jasně, že se budeme trochu procházet. Nic hrozného.
Vracím se s mapou a on ji rozkládá na posteli jako válečný stratég před bitvou. Mapa je celá popsaná jeho rukopisem. Červené čáry, kroužky, šipky, poznámky.
„Co to je?“ ukazuju na jeden červený kroužek.
„Sněžka. To je na zítra. Devět kilometrů tam, devět zpátky. Převýšení 650 metrů,“ odpovídá nadšeně.
Devět kilometrů. Tam. A pak zase zpátky. To není procházka. To je pochod.
„Jede tam autobus?“ zeptala jsem se.
Vrhl na mě pohled, jako bych byla mimozemšťan. Dobře, autobus tam nejede.
Když ti dojde, že jste na jiné dovolené
Večer sedíme v hotelové restauraci a on mi ukazuje další trasy. Studniční hora, Luční bouda, Obří důl. Jména, která zní poeticky, ale při bližším zkoumání mapy znamenají hodiny chůze do kopce.
„A kdy budeme u bazénu?“ ptám se opatrně.
Podívá se na mě, jako bych navrhla strávit dovolenou v práci. „U bazénu? Vždyť jsme přijeli na hory! Na bazén můžeme chodit v Praze.“
V hlavě mi proběhne rychlá kalkulace: týden, sedm dní, sedm túr na mapě. Žádný den volna. Žádné lenošení. Žádná kniha u vody.
Večer ležím v posteli a googlím „Sněžka náročnost“. Výsledky nejsou povzbudivé. Slova jako „kondička“, „dobré boty“ a „nezapomeňte na vodu“ se objevují podezřele často.
Moje poslední horská túra? Před pěti lety. A to byla spíš taková vyvýšená procházka.
První den aneb Vítejte v pekle
Budík zvoní v šest ráno. V šest. Na dovolené. Přítel je už oblečený a natěšený jako pes před procházkou.
„Musíme vyrazit brzo, ať se vyhneme davům,“ vysvětluje.
Davům. Na horách. Začínám tušit, že nejsem jediná, kdo podcenil, co znamená „aktivní dovolená“.
První kilometry jsou v pohodě. Lesní cesta, ptáčci, krásně. Říkám si, že jsem možná zbytečně panikařila. Pak začíná stoupání.
A stoupá to a stoupá. A prostě nepřestává stoupat.
Nestačím s dechem a bolí mě nohy. Po dvou hodinách mě bolí všechno. Po třech hodinách přemýšlím, jestli by mě vrtulník vysadil přímo na vrchol.
Přítel mezitím poskakuje po kamenech jako horská koza a nadšeně komentuje výhledy. Já se soustředím na to, abych dýchala a neklopýtla.
Moment pravdy na vrcholu
Když konečně dorazíme nahoru, jsem červená jak rak a zpocená jak po maratonu. Ale musím uznat – výhled je nádherný. Vidět až do Polska, hory jako na dlani, vzduch čistý a ostrý.
Stojím na Sněžce a najednou mi dojde, že tohle bych z lehátka u bazénu nezažila. Jsem na to hrdá, i když mě bolí každý sval.
„No vidíš, stálo to za to, ne?“ usmívá se přítel.
Neodpovídám hned, protože se snažím nadechnout. Ale pak přikývnu. Stálo. I když bych to nikdy nepřiznala nahlas v tu chvíli na té cestě nahoru.
Cesta dolů je paradoxně horší než nahoru. Nohy se třesou, kolena protestují, prsty v botách křičí o pomoc. Ale zvládám to. Pomalu, ale zvládám.
Když se naučíš vyjednávat
Druhý den ráno se budím s pocitem, že mě přejel náklaďák. Svaly, o kterých jsem nevěděla, že existují, dávají o sobě bolestivě vědět.
„Dneska bazén,“ prohlašuju kategoricky.
Přítel vytahuje mapu. „Ale já mám naplánovanou Studniční horu…“
„Studniční hora počká. Dneska. Bazén,“ opakuju pevněji.
Nakonec se dohodneme na kompromisu. Dopoledne bazén, odpoledne „krátká procházka“ (jeho slova, ne moje) k Mumlavskému vodopádu. Krátká procházka znamená pět kilometrů, ale po včerejšku mi to připadá jako vítězství.
U bazénu konečně otevírám knihu. Po deseti minutách usínám. Když se probírám, přítel studuje mapu. Samozřejmě.
Postupná kapitulace (nebo spíš adaptace)
Čtvrtý den se děje něco zvláštního. Vstávám a nohy mě tolik nebolí. Pátý den dokonce sama navrhuji túru. Krátkou, ale přece.
Šestý den si uvědomuju, že jsem z knihy přečetla jen dvacet stran, ale viděla jsem vodopády, rozhledny, horské louky a výhledy, které by na fotkách nevypadaly ani z poloviny tak dobře.
A taky jsem zjistila, že dokážu vyjít 650 metrů do kopce, aniž bych omdlela. Což je informace, kterou jsem o sobě předtím nevěděla.
„Příští rok bychom mohli zkusit Tatry,“ říká přítel poslední večer.
Před týdnem bych ho byla praštila mapou. Teď se přistihnu, že o tom přemýšlím. Tatry. Proč ne. Ale s jednou podmínkou.
„Jeden den v týdnu bazén. Nesmlouvatelné,“ prohlašuju.
Usmívá se. „Jasně. Jeden den bazén.“
Horská dovolená nebyla relaxace, kterou jsem čekala. Ale taky to byly výhledy, na které se nezapomíná. Pocit hrdosti na vrcholu. Zjištění, že vlastní tělo dokáže víc, než jsem myslela. A hlavně – sdílený zážitek s člověkem, který měl pravdu, i když jsem mu to nechtěla přiznat.
pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce.
