Mají to Češi zapotřebí? Zbavme se dehonestujícího zlozvyku, který nás zostuzuje před celou Evropou
Když jsem nedávno procházela komentáře na TripAdvisoru pod recenzemi pražských hotelů, zarazila mě jedna věc. Ne stížnosti na hluk nebo malé pokoje – ale opakující se zmínky o tom, jak čeští hosté u snídaně systematicky plní krabičky jídlem na celý den. Zahraniční turisté to popisují s fascinací antropologů, kteří právě objevili dosud neznámý kmen.
A já si říkám: je tohle opravdu tak hrozné? Nebo jsme si z toho udělali národní komplex, který nás trápí víc než samotné chování?
Syndrom nedostatku, který přežil svou dobu
Podle interního průzkumu Sdružení hoteliérů a restauratérů ČR z počátku roku 2026 si na fenomén krabičkování stěžuje 70 % zahraničních hoteliérů působících v Česku. V 15 % případů to prý dokonce vyústilo v incident s ostrahou nebo dodatečné účtování. Čísla znějí dramaticky, ale je potřeba se podívat pod povrch.
Sociolog Petr Novotný z Univerzity Karlovy to vysvětluje takzvaným syndromem nedostatku.
„Lidé hromadili zásoby a využívali každé příležitosti k ušetření – to se hluboce zapsalo do kolektivního vědomí,“
říká Novotný. Dnešní generace sice nezažila fronty na banány, ale ten podvědomý pocit musím si to vzít, když je to zadarmo přetrvává jako kulturní dědictví.
Je to vlastně fascinující – ekonomicky jsme se posunuli o světelné roky, ale některé návyky zůstaly zamrzlé v čase. Jako bychom měli v hlavě dva různé operační systémy, které spolu občas nekomunikují.
PET lahev pod stolem: Buranství, nebo pragmatismus?
Další evergreen českého stolování – vlastní pití v restauraci. Analýzy Asociace českých restauratérů odhadují, že kvůli tomuto zvyku přichází podniky v turistických oblastech až o 10 % tržeb z nápojů. V celkovém součtu jde o desítky milionů korun ročně.
Tady je ale zajímavý paradox. V západní Evropě by vás s vlastní lahví skutečně vyhodili – jenže tam také stojí sklenice vody běžně 4–5 euro. V Česku, kde jsou ceny nápojů výrazně nižší, působí vlastní pití spíš jako zbytečná demonstrace nedůvěry než jako ekonomická nutnost.
„Obchodní partner z Francie se nebude cítit příjemně, když ho vezmete na večeři a on vidí rodinu, jak si pod stolem otvírá vlastní colu,
upozorňuje Jan Procházka, ředitel agentury CzechTrade. A má pravdu – nejde jen o peníze, jde o signál, který vysíláme.
Šusťákovka v Národním: Kde končí svoboda a začíná neúcta?
Průzkum agentury Ipsos pro Ministerstvo kultury z listopadu 2025 ukázal, že 65 % zahraničních návštěvníků vnímá odívání Čechů v kulturních institucích jako nedostatečné ve srovnání s evropskými standardy. Pařížská Sorbonna dokonce hovoří o české anomálii v přístupu k formálnímu dress code.
Jenže tady narážíme na zajímavou otázku: je dress code v divadle skutečně měřítkem kulturní vyspělosti? Nebo je to pozůstatek buržoazní tradice, kterou západní Evropa prostě nikdy nepřerušila, zatímco my jsme měli čtyřicet let jiné starosti?
Pravda je někde uprostřed. Člověk v teplákové soupravě na Prodané nevěstě nevyjadřuje rebelii proti establishmentu – spíš mu prostě nedošlo, že by to mohlo někomu vadit. A to je možná ten skutečný problém: ne zlý úmysl, ale absence reflexe.
Index slušnosti klesá – ale co to vlastně měří?
European Cultural Barometer zaznamenal v roce 2025 pokles indexu vnímání české kultury o další 3 body, především v kategoriích stolování a veřejného chování. Zní to alarmující, ale je dobré si uvědomit, co takové indexy vlastně zachycují – vnímání, ne nutně realitu.
Zajímavé je srovnání s Polskem a Maďarskem, které údajně investovaly do kampaní za zvýšení kulturního chování a sklízí pozitivní výsledky. Otázka zní: chceme jít cestou vládních kampaní typu „Česko kultivované: Naše hrdost, naše vizitka!
? Nebo bychom měli nechat společnost, ať si to vyřeší sama?
Mezi studem a hrdostí
Celá debata o krabičkování a šusťákovkách má jeden skrytý rozměr, o kterém se moc nemluví. Je to debata o tom, kým chceme být – a kým si myslíme, že jsme.
Jedna část společnosti vidí tyto zvyky jako ostudné přežitky, které nás drží v roli „východních chudých příbuzných. Druhá část je vnímá jako projev zdravého pragmatismu a odmítá se stydět za to, že neplýtváme.
Možná je odpověď jednodušší, než se zdá. Nejde o to, jestli si občas zabalíte croissant ze snídaně – jde o to, jestli víte, kdy je to v pořádku a kdy už ne. Nejde o to, jestli máte na sobě sako – jde o to, jestli jste schopni přečíst situaci a přizpůsobit se jí.
A to není otázka peněz ani historie. To je otázka všímavosti a respektu – k místu, k ostatním, a nakonec i k sobě samým.
