Kolik si vydělá pošťačka na malém městě za celý měsíc. Z tohohle čísla vám spadne brada
Žlutá dodávka zastavuje před domem, z ní vystupuje žena v uniformě a v ruce drží balík. Scéna, kterou denně vidí miliony lidí. Málokdo si ale uvědomuje, co všechno se skrývá za tímto zdánlivě prostým úkonem. Ranní vstávání ještě za tmy, třídění stovek zásilek, chůze v mrazu i vedru, odpovědnost za cizí peníze. A na konci měsíce? Částka, která mnohé překvapí.
V menších městech a obcích má tahle profese úplně jiný charakter než v metropolích. Není to jen obcházení paneláků se schránkami na chodbě. Trasa často vede přes kopce, k rozptýleným samotám, po nezpevněných cestách. Doručovatelka musí zvládnout i deset kilometrů denně pěšky, s brašnou na zádech, která váží i přes patnáct kilogramů – přesně na hranici zákonného hygienického limitu pro ženy.
Fyzická dřina za každého počasí
Zimní ráno, teplota pod nulou, vítr řeže do obličeje. Nebo naopak letní vedro, kdy se asfalt rozpaluje k čtyřicítce. Rajón se musí roznést vždycky, bez ohledu na podmínky. K tomu přichází psychický tlak – v tašce jsou často desítky tisíc korun v hotovosti, důchody pro seniory, cenné zásilky. Jakékoliv manko jde automaticky k tíži zaměstnance.
Pracovní den přitom nezačíná až doručováním samotným. Budík zvoní ještě před svítáním, kdy je třeba na depu roztřídit celý rajón, seřadit zásilky podle trasy a připravit vozidlo. Odpoledne pak čeká administrativa, vyúčtování peněz, vrácení nedoručených balíků a papírování. Běžně to znamená deset až dvanáct hodin denně na nohou.
A co za to? Čistá měsíční výplata doručovatelky na malém městě se pohybuje mezi 24 000 až 27 000 korunami. Pro mnoho lidí z velkých měst působí toto číslo téměř neuvěřitelně. Zvlášť když si uvědomí, jakou odpovědnost a fyzickou zátěž tahle práce obnáší.
Složitá skládačka příjmů
Samotná výplatní páska vypadá jako složitá skládačka různých položek. Základní tarifní plat tvoří jen část celku a sám o sobě není nijak závratný. K němu se přidávají příplatky za práci v nepříznivých podmínkách, osobní ohodnocení podle hodnocení nadřízeného, případně provize z doplňkového prodeje.
Právě tento doplňkový prodej – losy, pojištění, tiskoviny – je dlouhodobě nejčastějším terčem kritiky ze strany zaměstnanců i odborů. Doručovatelé ho nemají v popisu práce rádi, přesto ho zaměstnavatel vyžaduje. Když se nesplní prodejní plán, osobní ohodnocení klesá. A s ním i konečná výplata, která pak může klesnout ještě pod zmíněných čtyřiadvacet tisíc.
Pro srovnání: průměrná hrubá mzda u České pošty se pohybuje kolem 31 000 korun, což po zdanění zhruba odpovídá oněm 24–27 tisícům čistého. Jenže celostátní průměr je dnes výrazně vyšší. Rozdíl je ještě markantnější v porovnání s velkými městy, kde podobně náročné profese nabízejí o několik tisíc více.
V menších sídlech sice bývají nižší náklady na bydlení nebo některé služby, ale i tak takový příjem vyžaduje velmi pečlivé hospodaření s rodinným rozpočtem. Pokud přijde nemoc nebo jiná nepředvídaná situace, finanční polštář prakticky neexistuje.
Proč to vůbec dělají?
Při pohledu na čísla se nabízí otázka: proč lidé v téhle profesi zůstávají? Odpověď je často prostá – na malých městech není moc jiných příležitostí. Fixní pracovní doba, jistota zaměstnání, zvyk. Pro mnohé je to prostě práce, kterou znají celý život.
Zároveň má tahle profese v menších komunitách úplně jiný rozměr než ve městech. Doručovatelka je často jediným člověkem, který za celý den prohodí pár slov se staršími obyvateli. Přinese nejen balík, ale i kousek lidského kontaktu. V izolovaných lokalitách je tahle sociální funkce k nezaplacení.
Přesto zůstává fakt, že finanční ohodnocení za celý měsíc práce nepřesáhne hranici sedmadvaceti tisíc korun čistého. Částka, která odráží stav, v jakém se odměňování v základních veřejných službách dlouhodobě nachází. Za touto prací stojí spíše vytrvalost, loajalita a pocit povinnosti než vidina slušného výdělku. A právě to by mělo dát podnět k zamyšlení každému, kdo příště otevře schránku a najde v ní očekávanou zásilku.
