Mapa Evropy v roce 2100: Části kontinentů pohltí oceán, zmizí i některé dovolenkové destinace
Představte si, že se probudíte a vaše zahrada je o kousek menší než včera. A zítra zase o trochu. A pozítří ještě víc. Oceán nečeká na povolení, nepřichází s fanfárami ani varováním. Prostě si bere, co mu dovolíme vzít. A podle toho, jak se dnes rozhodneme, mu buď nabídneme celé kontinenty, nebo mu cestu zastavíme dřív, než bude pozdě.
Hydrologové a klimatologové po celém světě sestavují scénáře, které vypadají jako z katastrofického románu. Jenže nejde o fikci. Pokud lidstvo nepřibrzdí emise skleníkových plynů, mapa planety se do roku 2100 promění k nepoznání. Některá místa, kde dnes trávíme dovolenou nebo kde žijí miliony rodin, se stanou jen vzpomínkou v atlasech.
Paradox plný vody a žádné k pití
Britské Hadleyovo centrum zmapovalo, co nás čeká, pokud zůstaneme u starých návyků. Průměrné teploty v nejrizikovějších oblastech vyletí nahoru o více než čtyři stupně Celsia a četnost ničivých povodní se znásobí. Ale pozor – nejde jen o to, že přijde víc vody. Jde o to, že ta voda bude slaná a zničí vše, na čem závisí život.
Vezměte si Singapur. V nejhorším možném scénáři by tam každý rok čelilo záplavám téměř půl milionu lidí. Kdyby se ale emise podařilo srazit dolů, toto číslo by spadlo na desítky. Podobně v jihovýchodní Asii: riziko záplav lze stlačit ze 77 procent na 51 procent. Každý stupeň oteplení, který dokážeme ušetřit, zachrání statisíce životů.
A tady přichází ten paradox. Asie má vodu všude kolem, ale nemá co pít. Slaný oceán proniká do podzemních rezervoárů, ničí studny a kontaminuje ústí řek. Zemědělství přitom potřebuje stále víc závlahy – populace roste, životní styl se mění, spotřeba masa a plodin šplhá nahoru. Jen ve východní Asii může potřeba vody pro zemědělství vyskočit o čtvrtinu. Lidé se tak octnou v pasti: voda je všude, ale není k ničemu.
V jižní Asii hrozí nárůst říčních povodní až o 78 procent. Sedmdesát procent asijského pobřeží leží v přímém ohrožení, což znamená desítky milionů lidí bez domova, bez polí, bez budoucnosti. A to mluvíme jen o jednom kontinentu.
Státy, které zmizí jako první
Nejrychleji udeří oceán tam, kde nemá pevnina kam ustoupit. Mezi 147 až 216 miliony lidí žije v zónách, které budou zaplaveny jako první. Pro některé země to neznamená jen stavbu vyšších hrází. Znamená to konec jejich existence.
Maledivy, kde dnes turisté popíjejí koktejly v bungalovech nad tyrkysovou vodou, leží v průměru jen 1,5 metru nad mořem. Do konce století může zmizet pod hladinou až 77 procent jejich rozlohy. Místo luxusních resortů zbude jen prázdná hladina. Vláda už dnes staví umělý ostrov Hulhumalé, kam se stěhují lidé z nejohroženějších atolů – poslední pokus udržet národ nad vodou.
Marshallovy ostrovy v Tichém oceánu, domov sedmdesáti tisíc obyvatel, bojují s extrémními výkyvy. Po měsících sucha přijdou příbojové vlny, které zalijí vesnice a zničí zásoby pitné vody. Tuvalu, devět korálových ostrovů o celkové rozloze pouhých 25 kilometrů čtverečních, se zvedá jen dva metry nad moře. V roce 2023 uzavřelo Tuvalu s Austrálií přelomovou smlouvu Falepili Union, která garantuje jeho občanům právo na klimatickou migraci – první dohoda svého druhu v historii.
Kiribati a Šalamounovy ostrovy už ztratily prvních pět menších ostrovů, které oceán definitivně pohltil. Některé vlády proto jednají o nákupu pozemků v cizích státech, kam by v budoucnu přestěhovaly celé národy. Vzniká tak nová kategorie lidí: klimatičtí uprchlíci bez vlastního území.
Jenže problém se netýká jen malých ostrovů. V Bangladéši hrozí ztráta domova více než deseti milionům lidí kvůli záplavám, tropickým cyklónům a přívalovým dešťům. Na Filipínách se počítá se zaplavením 167 tisíc hektarů půdy a úřady hledají nový domov pro šest milionů obyvatel z pobřeží.
Egyptská delta Nilu, jedna z nejúrodnějších oblastí planety, může přijít o domovy a půdu pro 6,1 milionu lidí už při vzestupu hladiny Středozemního moře o jediný metr. Desítku nejzranitelnějších území doplňují Papua-Nová Guinea a Fidži.
Konec století tedy nepřinese jen jiné počasí. Překreslí hranice, smaže ostrovy a postaví miliony lidí před nutnost hledat nový domov. Zda se tyto scénáře naplní, záleží na tom, jak rychle dokážeme omezit emise a udržet oteplení pod hranicí 1,5 stupně Celsia, ke které se svět přihlásil v Pařížské dohodě. Každý rok váhání znamená další kus pevniny, který oceán už nikdy nevrátí.
