Studie z roku 1960 předpověděla přesné datum konce světa. Má přijít příští měsíc

Když se řekne konec světa, většina lidí si vybaví padající asteroid, jaderné hřiby nebo apokalyptické vize z Bible. Skupina vědců kolem Heinze von Foerstera ale v roce 1960 přišla s hrozbou, která nebyla vidět na obloze ani v arzenálech velmocí. Ukrývala se v tabulkách, křivkách a rovnicích. A měla vlastní datum v kalendáři.

Rovnice, která z čísel udělala poplach

Studie vyšla v časopise Science a na jejím vzniku se vedle von Foerstera podíleli také Patricia Moraová a Lawrence Amiot. Von Foerster tehdy působil jako ředitel Laboratoře biologického počítače na University of Illinois, takže nešlo o samozvané proroky, ale o lidi z vědeckého establishmentu. Nad jejich prací se navíc vznášela atmosféra studené války, v níž každé varování o budoucnosti padalo na mimořádně úrodnou půdu.

Autoři se pustili do rozboru vývoje lidské populace za posledních dva tisíce let. Zjistili věc, která je znepokojila: lidstvo nerostlo jen tempem, které by odpovídalo běžnému exponenciálnímu růstu. Samotné tempo růstu se v průběhu staletí zrychlovalo. Každá další generace přibývala rychleji než ta předchozí.

Vysvětlení hledali v něčem, co vypadá jako ryze pozitivní vlastnost. Do modelu zavedli takzvaný faktor koalice, tedy míru spolupráce a sdílení znalostí mezi lidmi. Čím víc nás na planetě bylo, tím snáz se předávaly zkušenosti, rozvíjely technologie, zlepšovala hygiena, zemědělství i medicína. Překážky, které dříve růst brzdily, postupně mizely.

Studie se po svém vydání rychle rozšířila. Psaly o ní přední noviny a časopisy, objevila se v učebnicích demografie, ekologie i biologie. Odvolávali se na ni akademici, politici i zástupci průmyslu. V Kanadě například posloužila jako argument pro širší nasazení pesticidů, protože se zdálo, že bez výrazně vyšších výnosů nebude možné nakrmit miliardy nových lidí.

Ne všichni však výpočty přijali. Část demografů a statistiků je označila za absurdní konstrukci. Podle nich žádný biologický druh nemůže růst donekonečna a každé prostředí má své meze. Von Foerster s kolegy ale trval na svém a měl po ruce silný argument: model se po několik dalších desetiletí skutečně trefoval do reálných dat. Když se v sedmdesátých, osmdesátých i devadesátých letech porovnala skutečná čísla s jeho křivkou, rozdíly byly minimální.

Pátek 13. listopadu 2026: den, kdy mělo být nekonečno

Studie nesla příznačný název Soudný den: pátek 13. listopadu 2026 (v originále Doomsday: Friday, 13 November, A.D. 2026). Právě tohle datum vyšlo z rovnice jako okamžik, kdy by křivka růstu narazila na matematickou singularitu. Počet obyvatel Země by se teoreticky blížil nekonečnu. Že 13. listopad 2026 padne zrovna na pátek, byla pro novinové titulky samozřejmě malá pecka navíc.

Autoři si byli vědomi, že fyzicky se něco takového stát nemůže. Svůj závěr proto okořenili slavným výrokem, který se cituje dodnes:

„…naši potomci nezemřou hlady, ale budou doslova utlačeni k smrti.“ (zní věta z původní studie)

Šlo o nadsázku, která měla ukázat absurditu extrapolace. Cílem nebylo předpovědět zánik lidstva v konkrétní den, ale upozornit politiky a vědce, kam může vést slepé pokračování tehdejších trendů, pokud do nich nikdo nezasáhne.

Mezitím se totiž stalo něco, s čím mechanický vzorec z roku 1960 nemohl plně počítat. S rostoucí životní úrovní, vzděláním a dostupností moderní medicíny se změnilo lidské chování. Nastala demografická revoluce: lidé v bohatších a postupně i v rozvojových zemích začali mít podstatně méně dětí. Tempo růstu světové populace vrcholilo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a od té doby soustavně zpomaluje.

Co z toho plyne dnes

Dnešní demografové se už nebojí nekonečného množství lidí na malém prostoru. Sledují spíše stárnutí populace a ptají se, kdy se růst lidstva zastaví a začne klesat. Von Foersterův výpočet tak zůstává ukázkou toho, jak přesně dokáže matematika popsat minulost, i připomínkou, že společnost není neměnný stroj a umí změnit kurz.

Pátek 13. listopadu 2026 tedy s největší pravděpodobností bude obyčejným podzimním dnem. Zůstává otázka, kolik dalších dnešních „nevyhnutelných“ křivek se jednou ukáže jako výstraha, která svůj účel splnila tím, že ji někdo vzal vážně.