Jak legálně neplatit za dálniční známku: Existuje jedna výjimka, o které 90 % českých řidičů vůbec netuší
Když loni můj tchán dostal průkaz ZTP/P kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu, začal jsem se zajímat o praktické výhody, které s sebou tento průkaz nese. A jedna z nich mě upřímně překvapila – zjistil jsem, že při jeho přepravě po dálnici nemusím mít dálniční známku. Ne proto, že bych na to měl nárok já, ale proto, že zákon osvobozuje vozidlo, které přepravuje držitele tohoto průkazu.
Co přesně říká zákon
Výjimka je zakotvena v zákoně č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, konkrétně v § 20a. Zákon rozlišuje dvě situace: vozidlo registrované přímo na osobu s průkazem ZTP/ZTP/P a vozidlo, které takovou osobu pouze přepravuje. A právě ta druhá varianta je pro mnoho rodin klíčová.
V praxi to znamená, že auto nemusí patřit člověku s postižením. Může být vaše, může být služební, může být půjčené. Rozhodující je jediná věc – přítomnost držitele průkazu ZTP nebo ZTP/P ve voze. Existuje ovšem jedna důležitá výjimka: osvobození se nevztahuje na osoby postižené úplnou nebo praktickou hluchotou.
Žádná registrace, žádné formuláře
Co mě na celém systému zaujalo nejvíc, je jeho jednoduchost. Na rozdíl od elektromobilů, jejichž majitelé musí své vozy registrovat v systému elektronických dálničních známek, u českých průkazů ZTP/ZTP/P není potřeba žádné předchozí oznámení. Stačí mít průkaz u sebe pro případ silniční kontroly.
Je to logické – systém byl navržen tak, aby co nejméně zatěžoval lidi, kteří už tak řeší dost starostí spojených se zdravotním stavem svým nebo svých blízkých. Žádné čekání na úřadech, žádné vyplňování formulářů online. Prostě jedete a v případě kontroly ukážete průkaz.
Cesta pro držitele průkazu – kde začínají nejasnosti
Zákon pamatuje i na situace, kdy jedete pro osobu s postižením nebo se vracíte z místa, kam jste ji odvezli. I v těchto případech platí osvobození od dálničního poplatku. Tady ale začíná šedá zóna, která může být při kontrole problematická.
Pokud vás zastaví policie a vy jedete sami, budete muset věrohodně vysvětlit, že vaše cesta přímo souvisí s přepravou držitele průkazu. Není to nemožné, ale vyžaduje to určitou přípravu. „Jedu pro tchána do nemocnice“ je legitimní důvod. „Tchán má průkaz, tak proč bych platil“ už nikoliv.
Systém postavený na důvěře
Na rozdíl od evidence elektromobilů neexistuje žádný automatický systém, který by tuto výjimku kontroloval. Kamery na dálnicích nepoznají, jestli ve voze sedí osoba s průkazem ZTP. Celý systém stojí na namátkových kontrolách policie a celní správy.
Je to překvapivě benevolentní přístup, zvlášť v době, kdy stát investuje miliardy do digitalizace dopravy. Podle dat Ministerstva práce a sociálních věcí bylo vydáno přibližně 440 000 průkazů ZTP a ZTP/P. Kolik z těchto osob je pravidelně přepravováno po dálnicích? To nikdo přesně neví.
Srovnání se zahraničím
Zajímalo mě, jak podobné situace řeší jinde v Evropě. V Rakousku existuje možnost osvobození pro osoby s postižením, ale obvykle vyžaduje registraci a splnění specifických kritérií. Slovensko má systém podobný tomu českému, ale pro zahraniční držitele průkazů ZTP/P je povinná online registrace vozidla.
České řešení tak patří k nejpružnějším v regionu – alespoň pro tuzemské držitele průkazů. Zda je to dobře nebo špatně, záleží na úhlu pohledu. Pro rodiny pečující o osoby s postižením je to nepochybně úleva. Pro státní rozpočet je to položka, kterou nelze přesně vyčíslit.
Co z toho plyne pro praxi
Pokud pravidelně přepravujete osobu s průkazem ZTP nebo ZTP/P, nemusíte kupovat dálniční známku. Je to legální výhoda, která má pomoci rodinám v nelehké situaci. Důležité je mít průkaz vždy u sebe a být připraven na případnou kontrolu.
Zároveň je fér říct, že tato výjimka není určena k obcházení systému. Jezdit po dálnici zdarma s odůvodněním, že „někdo v rodině má průkaz“, zatímco dotyčný sedí doma, není jen neetické – je to přestupek, za který hrozí pokuta.
Pro mě osobně tahle zkušenost ukázala, že i v džungli českých zákonů se občas najdou ustanovení, která skutečně pomáhají těm, kdo to potřebují. Jen je škoda, že se o nich tak málo mluví.
