Ani pitbull, ani rotvajler. Nejnebezpečnější psí plemeno je tento něžný obr
Jenže právě tady začíná problém, na který upozorňuje stále více odborníků. Ne proto, že by tato plemena byla ze své podstaty nebezpečná. Ale proto, že jejich pověst „plyšáků
„U Bernských salašníků a novofundlanďanů se často setkávám s tím, že majitelé brzy po štěněcím věku poleví ve výcviku, protože pes je ‚tak hodný‘ a ‚nikdy by nic neudělal‘.“
Bolest, kterou nevidíme
Jedním z nejpodceňovanějších faktorů u velkých plemen je chronická bolest. Bernští salašníci i novofundlanďané jsou geneticky zatíženi vysokým rizikem ortopedických problémů – dysplazie kyčlí, artritida, osteochondróza. Veterinární behavioristé opakovaně poukazují na souvislost mezi neléčenou bolestí a změnami v chování psa.
Představte si člověka s neustálou migrénou. Je podrážděný, netrpělivý, v krajní situaci může reagovat neočekávaně. U psa to funguje stejně – jenže pes nám nemůže říct, že ho něco bolí. Může jen olizovat rty, odvracet hlavu, být strnulý. A pokud tyto signály přehlížíme, protože „on je přece vždycky tak hodný,
MVDr. Alena Benešová, veterinární behavioristka, varuje, že mnoho majitelů projevy bolesti podceňuje nebo je mylně interpretuje jako špatnou náladu. Místo návštěvy veterináře čekají, až to přejde. Jenže ono to nepřejde.
Síla, kterou si nepřipouštíme
Je tu ještě jeden aspekt, který se ztrácí v mlze roztomilosti: fyzická síla těchto plemen. Novofundlanďan váží běžně přes 60 kilogramů, bernský salašník kolem padesáti. Jejich čelisti jsou masivní a silné.
Dr. Jan Novák, specialista na úrazovou chirurgii, upozorňuje: „Zranění způsobená kousnutím těchto plemen často vyžadují rozsáhlou rekonstrukční chirurgii. Silné čelisti dokážou rozdrtit kosti a způsobit hluboké tržné rány.“
To neznamená, že by tito psi byli agresivní. Znamená to, že i jediné obranné kousnutí – reflexivní reakce na bolest nebo strach – může mít fatální následky. A právě proto je tak důležité rozumět tomu, co nám pes říká, dřív než k něčemu takovému dojde.
Řeč, které nerozumíme
Psi komunikují neustále. Olizování rtů, zívání v nevhodnou chvíli, odvracení hlavy, strnulost těla.
Etoložka Kateřina Svobodová popisuje situaci, která je až příliš běžná: dítě se sápe na psa, drží ho za uši, pes olizuje rty a otáčí se pryč – a majitel se usmívá s komentářem, že si hrají. Jenže to není hra. To je prosba o pomoc.
Co s tím můžeme dělat
Řešení není v démonizaci těchto plemen. Bernští salašníci a novofundlanďané jsou skutečně skvělí společníci – ale jen tehdy, když k nim přistupujeme realisticky. To znamená:
• Pravidelné veterinární kontroly zaměřené na kloubní problémy
• Důsledný celoživotní výcvik, ne jen štěněcí kurz
• Učit se rozpoznávat stresové signály
• Učit děti, jak se chovat v přítomnosti psa
• Nepředpokládat, že je to hodný pes
Možná je načase přestat mluvit o něžných obrech
Protože každý pes – bez ohledu na plemeno – si zaslouží, abychom mu rozuměli.
Možná je čas přestat věřit mýtům a začít poslouchat.
