Tento lapač prachu z NDR byl doma za trest. Teď po něm sběratelé šílí a prodává se za tisíce
Vypadaly trochu jako z jiného světa, možná až moc zdobně na tu šedivou realitu venku. Srnky v běhu, baletky v nadýchaných sukýnkách, ušlechtilí koně nebo děti s košíčky květin. Tehdy jsme na ně koukali jako na ultimátní lapače prachu, které bylo za trest utírat. Stačil jeden neopatrný pohyb prachovkou, ulomené ucho nebo kopýtko a v rodině nastala tragédie srovnatelná s vypnutím vysílače na Ještědu. Dnes je ale všechno jinak. Pokud jste tyhle kousky po babičce nevyhodili do popelnice, možná právě sedíte na malém sběratelském pokladu.
Proč jsme je kdysi nechtěli a dnes po nich šílíme?
Fenomén retro vlny není jen o lásce ke starým věcem, ale o hledání kvality v moři dnešního plastového kýče. Zatímco v 70. a 80. letech byl porcelán z Východního Německa považován za dostupný luxus pro masy, po revoluci se stal symbolem nevkusu. Lidé se ho hromadně zbavovali, nahrazovali ho moderním minimalismem z IKEA a sošky končily v krabicích ve sklepě nebo rovnou u popelnic.
Jenže čas oponou trhl a my jsme zjistili, že ty „východoněmecké cetky“ mají něco, co dnešní produkci chybí: poctivé řemeslo a neuvěřitelný detail. Značky jako Gräfenthal nebo Lichte totiž nejsou jen nějaké náhodné fabriky vzniklé za socialismu. Jejich historie sahá hluboko do 19. století a durynský porcelán byl vždy pojmem, který měl ve světě zvuk. To, že se pak stal součástí socialistického exportu do bratrských zemí, byla pro nás v Československu vlastně klika.
Gräfenthal: Mistři detailu a dynamiky
Když se řekne Gräfenthal, sběratelům se okamžitě vybaví dynamika. Tato porcelánka, konkrétně pod značkou Carl Scheidig, se specializovala na figurální porcelán, který měl v sobě pohyb. Jejich sošky koní jsou dodnes považovány za špičku. Jsou to ty sochy, u kterých máte pocit, že kůň každou chvíli vyskočí z poličky. Svaly jsou vykreslené pod glazurou, hříva vlaje a výraz v očích je až děsivě živý.
Dalším typickým artiklem byly žánrové výjevy – děti hrající si se psy, milenecké páry v rokokových kostýmech nebo řemeslníci při práci. I když vám to dnes může připadat jako vrchol nostalgického kýče, řemeslné provedení je objektivně vzato fantastické. Právě tyhle kousky se dnes na aukčních portálech jako Aukro nebo eBay prodávají za částky, které by vám dřív vyrazily dech. Zatímco před deseti lety jste takovou sošku koupili na blešáku za padesátikorunu „z milosti“, dnes se ceny běžně pohybují v řádech tisíců korun.
Lichte: Elegance z nejstarší dílny
Značka Lichte má v durynské tradici speciální místo. Porcelánka v Lichte byla založena už v roce 1822 a její výrobky se vyznačují obrovskou jemností a elegancí. Pokud máte doma baletku s tak tenkými prsty, že se na ně bojíte i podívat, nebo sošku s takzvaným krajkovým porcelánem (technika, kdy se skutečná krajka namočí do porcelánové břečky a po vypálení zůstane jen jemná mřížka), pravděpodobně držíte v ruce Lichte.
Sběratelé u značky Lichte oceňují především barevnou paletu. Nebyly to jen křiklavé barvy, ale jemné pastely, které v kombinaci s kvalitní bílou hmotou vytvářely dojem křehkosti a luxusu. Dnes jsou tyto kousky vyhledávaným doplňkem do moderních interiérů, kde fungují jako výrazný solitér. Stačí jedna taková soška na betonové poličce a pokoj rázem dostane úplně jiný charakter.
Jak poznat, že máte doma poklad?
Než začnete volat stěhováky a vyklízet půdu, je potřeba se podívat na spodní stranu sošky. To je místo, kde se skrývá pravda. Každá porcelánka měla svou vlastní značku (cejch), která se v čase měnila.
- Gräfenthal často používal korunku s písmenem „S“ (podle zakladatele Scheidiga) nebo stylizovaný symbol s nápisem „Gräfenthal“.
- Lichte má v logu často písmeno „L“ nebo symbol ryby (podle pozdějšího majitele Heubacha).
Důležitý je ale i stav. Porcelán je neúprosný. Jakýkoliv oťuk, prasklina nebo neodborné lepení vteřinovým lepidlem sráží cenu o 80 %. Sběratelé jsou puristé. Chtějí kousek, který vypadá, jako by právě sjel z linky v Durynsku v roce 1965. Pokud ale máte kousek v perfektním stavu, barvy jsou syté a zlato neoleštěné, můžete si gratulovat.
Proč se do toho vyplatí investovat?
Možná si říkáte, proč by někdo dával pět tisíc za porcelánového jelena. Odpověď je jednoduchá: už nebudou. Tyhle továrny po sjednocení Německa buď zanikly, nebo radikálně změnily výrobu. Ty statisíce kusů, které kdysi zaplavily východní blok, se postupem let rozbily, vyhodily nebo nenávratně poškodily. To, co zbylo v perfektním stavu, je dnes vzácnost.
Navíc je tu psychologický faktor. Generace Husákových dětí dnes dospěla do věku, kdy si chce domů pořídit kousek dětství. A protože už mají peníze, neváhají za ten pocit nostalgie zaplatit. Porcelán z NDR se tak stal regulérní investiční komoditou. Není to jen o penězích, je to o příběhu. O tom, jak se z nenáviděného lapače prachu, který jsme museli každou sobotu čistit, stal vážený host našich moderních obýváků.
