Pracoval jsem 42 let a stát mi slíbil almužnu. Zařídil jsem se po svém a v 64 letech jsem vysmátý

Když se dnes mluví o důchodech, většina Čechů instinktivně ztichne. Je to téma, které vyvolává směs úzkosti, rezignace a tichého hněvu. Průměrná státní penze se pohybuje kolem 20 200 korun měsíčně, zatímco životní náklady rostou tempem, které by ještě před pár lety působilo jako sci-fi. František Novák (64) z Brna se ale tohoto strachu zbavil už před dvěma dekádami – a jeho příběh ukazuje, jak zásadní rozdíl může udělat včasné rozhodnutí.

Když přestanete čekat na zázrak

„Už před více než dvaceti lety mi bylo jasné, že státní důchod mi v budoucnu nepokryje ani základní nájem,"

říká František, zatímco sedí na terase svého domku. Není to fráze frustrovaného pesimisty – je to střízlivý výpočet člověka, který se podíval na demografické křivky a pochopil, kam směřují. Průběžný důchodový systém, kde dnešní pracující platí dnešní důchodce, totiž stojí na předpokladu, že pracujících bude vždycky dost. Jenže populace stárne, porodnost klesá a rovnice přestává vycházet.

František proto začal jednat. Zpočátku odkládal jen pár tisíc měsíčně, ale s železnou pravidelností. Peníze nenechával ležet na spořicím účtu, kde by je inflace pomalu, ale jistě požírala. Místo toho je směřoval do globálních akciových ETF fondů – těch, které sledují indexy jako S&P 500 nebo MSCI World a nabízejí diverzifikaci přes tisíce firem po celém světě.

Matematika, která funguje

Klíčem k Františkově strategii je takzvané pravidlo 4 %. Jde o jednoduchý, ale účinný výpočet: pokud chcete z naspořeného kapitálu čerpat určitou částku ročně, aniž byste ho vyčerpali, potřebujete mít naspořeno pětadvacetinásobek této částky. František si stanovil cíl 50 000 korun měsíčně čistého – tedy 600 000 ročně. To znamenalo naspořit 15 milionů korun.

„Zdá se to jako astronomická částka,“ přiznává. „Ale pravidelné investování s efektem složeného úročení dělá zázraky, pokud začnete včas.“

K akciovým fondům přidal dividendové tituly, které mu generovaly pasivní příjem, a část kapitálu vložil do nemovitostí. Ceny bytů v Praze vzrostly od roku 2010 o více než 150 %, v Brně téměř o 200 % – a František byl u toho.

Když trhy padají, nakupuje se

Co ale volatilita? Finanční krize 2008, covidový propad, nedávné obavy z recese – to všechno jsou momenty, kdy běžný střadatel panikařil a prodával se ztrátou. František dělal pravý opak.

Tato strategie – takzvané průměrování nákladů – mu pomohla proměnit propady v příležitosti. A daňová optimalizace? Dlouhodobé držení cenných papírů déle než tři roky mu zajistilo osvobození od daně z příjmů z jejich prodeje.

Proč ne stát?

Františkova nedůvěra ke státnímu systému není ideologická, ale pragmatická. Průměrná mzda v Česku se pohybuje kolem 43 000 korun hrubého, ale průměrný důchod je sotva poloviční. Náhradový poměr – tedy kolik procent předchozího příjmu důchod nahrazuje – je v Česku jedním z nejnižších v Evropě.

„Průběžný systém je de facto trest pro ty, kdo vydělávají víc,"

říká František. „Jejich dodatečný příspěvek se na výši důchodu promítne jen minimálně."

K tomu přidejte demografickou krizi, politickou nestabilitu a inflaci. Peníze na spořicím účtu by za tu dobu ztratily pětinu své hodnoty.

Svoboda, která se nedá koupit – ale dá se naspořit

Dnes František cestuje, věnuje se vnoučatům, zahradničí. Díky svým úsporám si může dovolit nadstandardní zdravotní péči, soukromé specialisty bez čekacích dob, rehabilitační pobyty. Má hotovostní rezervu na nečekané výdaje a kapitál, který mu dává jistotu bez ohledu na to, co se děje v politice.

Jeho příběh není návodem k opakování – každý má jiné možnosti, jiný příjem, jiné životní okolnosti. Je to ale připomínka, že pasivní spoléhání na systém, který se hroutí pod vlastní vahou, není strategie. Je to sázka. A jak ukazují čísla, sázka s čím dál horšími kurzy.

Možná nejde začít s tisíci měsíčně. Možná nejde začít vůbec. Ale položit si otázku, jak bude vypadat vlastní stáří a co pro něj můžeme udělat – to jde vždycky. František si ji položil před dvaceti lety. A dnes ví, že to byla ta nejdůležitější otázka jeho života.