Otestovali jsme balené šunky ze supermarketů. Vítěz vyšel jednoznačný a koupíte ho všude
Když jsem naposledy stál u regálu se šunkami, uvědomil jsem si, že vlastně vůbec netuším, podle čeho vybírat. Cena? Značka? Roztomilý obrázek prasátka na obalu? Výsledky rozsáhlého testování, které pravidelně provádějí organizace testující produkty, nebo které mapují investigativní pořady, ukazují něco, co by měl vědět každý, kdo nechce platit za slanou vodu.
Vítězové, které byste nečekali
Privátní značky diskontních řetězců drtí drahé „prémiové“ výrobky. Dulano Selection od Lidlu, Řezníkův talíř z Penny nebo šunky od Le&Co (zejména Šunka pro děti a Krůtí šunka nejvyšší jakosti) – to jsou jména, která se opakovaně objevují na špici hodnocení. S obsahem masa mezi 92 a 96 procenty nechávají konkurenci daleko za sebou.
A teď ta zajímavá část: šunka za 25 korun v akci často dopadla lépe než značkový výrobek za 45 korun v luxusním obalu. Cena skutečně nerozhoduje. Nebo přesněji – vysoká cena nezaručuje kvalitu, ale nízká cena ji automaticky nevylučuje.
Jak se vlastně testuje šunka?
Profesionální testy probíhají ve dvou rovinách. Ta první je senzorická – vyškolení hodnotitelé posuzují chuť, vůni, texturu a vzhled. Pracují se zaslepenými vzorky, aby značka neovlivnila jejich úsudek. Každý parametr má přesnou definici, takže když jeden hodnotitel řekne „šťavnatá“, myslí tím totéž co jeho kolega.
Druhá rovina je laboratorní. Akreditované laboratoře analyzují obsah bílkovin, tuku, soli, dusitanů a především volné vody. A právě zde se láme chleba. Zatímco vítězové testu obsahují minimum přidané vody, u některých výrobků tvoří tekutina až 20 procent hmotnosti. Jinými slovy – platíte za šunku, kupujete vodu.
Vzorky se neodebírají náhodně z jednoho obchodu. Aby výsledky odrážely realitu, testují se různé šarže z různých prodejen po celé republice. Kontroluje se i to, zda deklarované složení odpovídá skutečnosti – a překvapení nebývají příjemná.
Co se skrývá ve složení
Fosfáty, škroby, karagenany. To jsou látky, kterými někteří výrobci „vylepšují“ nekvalitní maso a nahrazují ho vodou. U vítězů testu najdete krátký seznam: maso, sůl, konzervant, špetka cukru. U propadlíků se éčka táhnou přes celou zadní stranu obalu.
Testuje se samozřejmě i mikrobiologie – celkový počet mikroorganismů, přítomnost potenciálních patogenů jako Listeria nebo Salmonella. Bezpečnost je základ, ale kvalita je nadstavba.
Paradox dětských šunek
Tohle mě osobně překvapilo nejvíc. Šunky s roztomilými obrázky, určené pro děti, bývají často slanější než ty pro dospělé. Čekali byste to od výrobce, který se prezentuje jako ochránce dětského zdraví? Kvalitní dětské šunky by měly obsahovat méně než 1,5 procenta soli – ale mnohé tuto hranici výrazně překračují.
A pak jsou tu klamavé názvy. „Babiččina“, „domácí“, „tradiční“ – to jsou marketingová slova, která s kvalitou nemají nic společného. Jediné označení, které něco znamená, je „Šunka nejvyšší jakosti“. Výběrová je o třídu níž, standardní nejhůř.
Tři věci, které kontrolovat v obchodě
1. Kategorie – hledejte nápis „Šunka nejvyšší jakosti“
2. Podíl masa – ideálně 92 % a více
3. Složení – čím kratší seznam ingrediencí, tím lépe
Typ balení také hraje roli. Vakuové balení obvykle lépe udržuje čerstvost a zabraňuje oxidaci než balení v ochranné atmosféře (MAP). Ale to už je detail pro skutečné fajnšmekry.
Co z toho plyne? Že se vyplatí číst etikety. Že drahé neznamená kvalitní. A že někdy ta nejlepší volba čeká tam, kde byste ji nečekali – v košíku s akciovým zbožím.
