Nikdy nechci už vidět svá vnoučata. Jsou to rozjívená individua bez studu a vychování

Když mi syn oznámil, že budu babičkou, brečela jsem štěstím. Bylo mi pětapadesát, ještě jsem pracovala, měla energii. Plánovala jsem, jak to bude – já a malá holčička v kuchyni, upečeme bábovku, budeme si povídat. Jako jsem to dělávala s vlastní babičkou. Jenže Terezka dneska není ta holčička z mých představ. Je jí osm a já ji nechci vidět.

První návštěva: varování, které jsem ignorovala

Poprvé přijeli, když Terezce byly tři roky. Synovi se mezitím narodil i druhý syn, Matěj, tehdy roční. Pamatuju si, jak jsem celý den uklízela, nakoupila ovoce, jogurty, dětské sušenky. Připravila jsem pokojíček – postýlku, hračky z půdy, co zbyly po synovi. Myslela jsem, že budou nadšení.

Terezka vběhla do bytu bez pozdravu, ani se na mě nepodívala. Šla rovnou k televizi a začala řvát: „Chci Peppu! Pusť mi Peppu!„

Snacha se na mě usmála unaveně. „Ona je unavená z cesty, víš jak to je.“

Nevěděla jsem. Můj syn v autě nezlobil. Ale řekla jsem si, že jo, cesta, nové prostředí, dá se to pochopit. Pustila jsem jí tu Peppu. Matěj mezitím plakal, snacha ho kojila na mé pohovce, syn vytahoval kufry. Nikdo mi nepomohl odnést nákup z chodby.

Večer při večeři Terezka seděla u stolu možná dvě minuty. Pak slezla, vzala si talíř a šla k televizi. Snacha jí to donesla. „Ona u stolu nejí, babičko. Má s tím problém.

Druhá návštěva: začínám pochybovat

Za půl roku přijeli znovu. Terezce byly čtyři, Matějovi dva. Tentokrát jsem byla připravená – žádná velká očekávání, prostě je uvidím a bude to milé. Aspoň jsem si to namlouvala.

Terezka mi rozbila vázu. Starožitnou, po mamince. Běhala po bytě, i když jsem ji třikrát poprosila, ať zpomalí. Srazila ji ze stolku. Střepy všude. Snacha řekla: „To se stává, děti jsou prostě živé.“

Živé. To slovo jsem pak slyšela pořád. Když Matěj rozmazal čokoládu po mé krémové sedačce. Když Terezka vylejvala vodu z koupelny na podlahu, protože si hrála na mořskou pannu. Živé děti. Jako by to byla omluva za všechno.

Ptala jsem se syna, jestli to takhle fakt musí být. Odpověděl, že moderní výchova je jiná, že se děti nemají lámat. Že oni chtějí vychovávat s respektem.

Respekt. K čemu? K ničení cizího majetku? K ignorování dospělých? Nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem mlčela. Ale uvnitř mě to žralo.

Třetí návštěva: bod zlomu

Loni v létě přijeli na tři dny. Terezce bylo sedm, Matějovi pět. Řekla jsem si, že už jsou větší, bude to lepší. Že si s nimi konečně popovídám, třeba půjdeme do parku.

První den. Snídaně. Terezka řekla, že nechce rohlík, chce lívance. Nemám suroviny, nabídla jsem jí cereálie. Začala řvát. Ne plakat – řvát. Syn vstal, šel do obchodu, koupil mouku, mléko, vejce. Snacha jí mezitím pustila mobil. Terezka seděla u stolu s tabletem a já jsem se dívala, jak můj syn stojí u sporáku a smaží lívance sedmileté holce, která na něj ani nepromluvila.

Matěj mezitím rozházel všechny moje knihy z police. Chtěl stavět doupě. Snacha řekla: „Nech ho, rozvíjí kreativitu.“

Večer jsem navrhla, že půjdeme ven. Do parku, na zmrzlinu. Terezka řekla ne. Chce zůstat doma a koukat na YouTube. Matěj taky. Syn a snacha pokrčili rameny. „Když nechtějí, nebudeme je nutit.“

Seděla jsem ve vlastním bytě jako vetřelec. Děti u televize, rodiče na mobilu. Nikdo se mnou nemluvil. Připadala jsem si jako v hotelu, kam přijeli, aby měli střechu nad hlavou.

Poslední kapka

Druhý den jsem je vzala do cukrárny. Chtěla jsem aspoň chvíli někde venku, v klidu. Terezka si objednala tři druhy zákusků. Snědla půlku jednoho, zbytek nechala. Matěj rozlil limonádu na stůl, teklo to na zem, na moje kalhoty. Snacha utírala ubrouskem a smála se. „No jo, s dětma to tak chodí.“

Nikdo se neomluvil. Ani děti, ani rodiče. Zaplatila jsem, odešli jsme. Celou cestu domů Terezka nadávala, že chtěla jiný zákusek. Matěj plakal, že chce na hřiště. Syn mlčel. Snacha ho hladila po ruce.

Večer, když děti konečně usnuly, jsem to zkusila. Opatrně. Řekla jsem synovi, že mě to mrzí, ale připadá mi, že děti nemají žádné hranice. Že bych ocenila, kdyby aspoň pozdravily, uklidily po sobě, neřvaly.

Podíval se na mě, jako bych mu navrhla, aby je zavřel do sklepa. „Mami, ty nechápěš dnešní dobu. My je nevychováváme autoritářsky jako ty nás. My je respektujeme.„

Respektujete. Zase to slovo. Zeptala jsem se, jestli respekt není oboustranný. Jestli by děti neměly respektovat taky mě, můj domov, moje věci. Snacha se zatvářila uraženě. „Babičko, ony jsou přece děti. Nemůžeš od nich chtít, aby se chovaly jako dospělí.“

Ne. Nechci, aby se chovaly jako dospělí. Chci, aby se chovaly slušně. Ale to jsem neřekla nahlas. Cítila jsem, že to nemá cenu.

Rozhodnutí, které mě osvobodilo

Odjeli. Byt jsem uklízela dva dny. Našla jsem rozbitou šálku za skříní, od Matěje. Našla jsem fixu na zdi v pokojíčku, od Terezky. Našla jsem zbytky jídla za pohovkou. A našla jsem v sobě něco, co tam dřív nebylo – úlevu, že už tu nejsou.

Syn mi volal za týden, jestli přijedeme k nim na návštěvu. Řekla jsem ne. Zeptal se proč. Řekla jsem pravdu. Že mě ta návštěva vyčerpala. Že se necítím jako babička, ale jako služka. Že mě mrzí, jak se chovají děti, a ještě víc mě mrzí, že to rodiče berou jako normální.

Ozvalo se ticho. Pak řekl, že jsem sobecká. Že jsem stará a nechápu moderní výchovu. Že kdyby babička byla milá, děti by se k ní taky měly jinak.

Položila jsem telefon. Nevolala jsem zpátky. Nevolal ani on.

Co cítím dnes

Už je to rok. Syn mi píše občas SMS, neutrální, krátké. Fotky dětí neposílá. Vnoučata jsem neviděla. A víte co? Nechybí mi to.

Chybí mi představa, kterou jsem měla. Chybí mi babička, kterou jsem chtěla být. Ale ta realita? Ta ne. Necítím vinu. Cítím klid.

Možná jsem sobecká. Možná jsem stará a nechápu. Možná bych měla být ta babička, co všechno snese, protože láska. Ale já jsem člověk. A taky mám právo na respekt. Na klid. Na to, aby můj domov nebyl bojiště.

pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce.